Ve stejný den, kdy Paroubkova strana nepodpořila plán na zahraniční mise České armády v roce 2009, schválil německý parlament další posílení své mise na ochranu proti somálským pirátům. Jak mise naší armády, tak i úkoly německé armády spadají pod vedení spojenecké aliance NATO. Zatímco se v našem parlamentu proti zahraničním misím postavila komunistická a socialistická levice, německý parlament schválil zapojení německé armády na ochranu námořních cest kolem somálských břehů výraznou většinou. V Německu sice vládne velká koalice křesťanských a sociálních demokratů, to však nevysvětluje rozdíl mezi námi a Německem úplně.

V dobách, kdy vládla ČSSD a naše účast v mezinárodní misi v Afghánistánu byla zahájena, nikdy ODS, tehdy v opozici, nevyhrožovala tím, že v případě svého vítězství budou čeští vojáci z Afghánistánu staženi. Podobně to je i s americkým radarem, když právě za vlády ČSSD s ministrem obrany Tvrdíkem byla zahájena první jednání na toto téma. Paroubek dnes obě záležitosti využívá k vydírání vlády, a jeho obětí jsou tak i naši vojáci v zahraničních misích.

Nedávno jsem na ČRo1 Radiožurnálu v pořadu Nad věcí poslouchal naši vojákyni, která sloužila půl roku v Afghánistánu. Její vyprávění o situaci v zemi bylo nesmírně poutavé. To, jak smýšlí podle Paroubka údajně 58% populace, měli posluchači možnost zjistit při telefonických dotazech, kdy se jeden tazatel (z této Paroubkovy množiny) do kapitánky A ČR tvrdě, doslova „po bolševicku“ opřel, a to tak, že ji obvinil z toho, že bojovala za „zájmy USA“. Reakce paní kapitánky byla noblesní, invektivami se nezabývala a hovořila o tom, jaké měla zkušenosti s jednáním s místními obyvateli.

Při našem vstupu do NATO před deseti lety jsem často slýchával uklidňování, že tehdy nastupující socialistická vláda Zemana bude vázána svými závazky v NATO a že se nám už tedy nemůže nic stát. Po deseti letech se postzemanovská ČSSD přiblížila natolik svým komunistickým soudruhům, že už prakticky žádný rozdíl mezi nimi není ani v otázce zahraniční politiky. Miloš Zeman totiž dokázal své „Zaorálky“ v ČSSD pacifikovat a nedovoloval jim realizovat jejich „smělé levicové sny o rozpuštění vojenských paktů“. Lubomír Zaorálek dnes dostal od Paroubka volnou ruku k realizaci svého snu o „multilaterální politice“, v níž je do Moskvy mnohem blíže, než by odpovídalo vzdálenosti z Prahy do Moskvy a Washingtonu.

Ještě jedna věc stojí za zmínku. Je jí nabídka Paroubka na „toleranci vlády“ v době předsednictví. Ve své podstatě se jedná o jistý druh ultimáta. Jestliže navíc doprovodíme Paroubkovy teze o „toleranci“ současnými volebními preferencemi, podle nichž by naše postbolševická levice mohla získat ústavní většinu v dolní komoře, je to mrazivé. Prohospodařený povolební kapitál české vlády z roku 2006, který zcela jednoznačně leží zejména v absolutně nezvládnuté zdravotní politice, by tak měl mrzet českého premiéra dvojnásob. Jednoznačně se navíc ukazuje, že s Paroubkem není uzavření jakékoli dohody možné, pokud vyloučíme přijetí dohody za potupných podmínek z Paroubkovy strany. Proto bude i české předsednictví EU probíhat za neutuchající Paroubkovy protivládní agrese. Na jeho konci nás totiž čekají volby do Evropského parlamentu.

Pokud je pojme ČSSD opět jako volby krajské v rámci negativní kampaně a bude všechny kroky vlády v době českého předsednictví kritizovat, bude pro vládu velmi obtížné i při dobrém průběhu předsednictví získat na tomto poli kladné body.