Sociální demokracie vyhrála sněmovní volby tak těsně a s tak nízkým procentním ziskem, že se jí o tom nemohlo zdát ani v těch nejděsivějších snech. Navíc přišla o předsedu a vládu na pravostředovém půdorysu celkem hladce sestavuje lídr konkurenčních občanských demokratů.

Mizérie, v níž se ČSSD nečekaně ocitla, je ale zároveň příležitostí pro proměnu strany ve společenství, které nejen šustí sociologickými průzkumy, ale skutečně žije životem celé společnosti.

Jednoduché to však nebude. Spatřovat žábu na prameni v Jiřím Paroubkovi by bylo velmi nespravedlivé. Jistě, stal se symbolem arogance, agresivních kampaní a jakési zvláštní uzavřenosti ČSSD. V jejím rámci strana zvládla zároveň zahrát ublíženost, nervózní výpady proti médiím i zbytnělé sebevědomí bohaté nevěsty, za níž se po volbách ženiši jen pohrnou.

Toto všechno je odpovědnost předsedy a rezignace Jiřího Paroubka, jakkoli byla rychlá a nečekaná, sociální demokracii prospěla. Nelze si však představovat, že tímto okamžikem se ČSSD stala stranou moderní, otevřenou a dynamickou.

S projektem modernizace před lety nepřišel nikdo jiný než - Jiří Paroubek. Navrhoval kvóty pro ženy, přímé volby funkcionářů na všech úrovních nebo třeba utváření klubů sympatizantů při ČSSD. Mezi delegáty brněnského sjezdu tehdy prošla pouze přímá volba předsedy. Modernizaci zkrátka odmítla sama strana, její zkostnatělé struktury a nedůvěřivá členská základna. Jiří Paroubek to vzal, třebaže nerad, na vědomí a složil zbraně.

Dnes úřadující předseda Bohuslav Sobotka opět hovoří o potřebě stranu modernizovat, otevřít a přiblížit voličským skupinám, které dosud byly opomíjené – například lidem vzdělaným, mladým či zeleně uvažujícím. To se dá nejjednodušeji provést úpravami programových priorit. Ovšem aby se sociální demokracie skutečně změnila, nevyhne se vnitřní, řekněme institucionální reformě. Vodítkem jí přitom mohou být preferenční hlasy, kterými voliči letos nejen nešetřili, ale kterými též naznačili, kde partajní sekretariáty sestavily kandidátní listiny naprosto bez znalosti venkovní reality.

Na stůl by se tedy měly znovu vrátit smetené modernizační atributy a přibýt k nim ale i mnohé nové. Aby se česká sociální demokracie začala podobat partnerským stranám ve vyspělé Evropě, potřebuje podstatně širší členskou základnu, mladé aktivisty, těsnou spolupráci s občanskou společností. Musí se stát pomyslným náměstím, kde se neřeší jen politika, ale i jiné otázky, jimiž žije společnost.

Tolik teorie. A teď jaká je skutečnost. V sociální demokracii se usilovně řeší tři body: kdy svolat sjezd, jak volit předsedu a kdo má být předsedou. Rozumně převažuje názor, že měnící a otevírající se ČSSD by měla zvolit nového šéfa v přímé volbě všech členů. Aby mohla být řádně připravena a provázela ji také zevrubná debata o směřování partaje, kloní se čelní sociální demokraté k tomu, aby se nesvolával sjezd mimořádný před podzimními senátními a komunálními volbami, nýbrž aby proběhl sjezd řádný v původně chystaném jarním termínu.

Mnohem více emocí ale začíná vyvolávat samotný personální výběr. O předsednické žezlo si již řekli Bohuslav Sobotka a Michal Hašek. Oba schopní a v politice zkušení, byť věkem hluboko pod čtyřicítkou, jeden umírněný oblíbenec sympatizantů ČSSD ze středu politického spektra, druhý cílevědomý stratég s výraznou regionální podporou. Docela přirozeně se za oběma adepty řadí šiky podporovatelů. Našli se však i v řadách sociální demokracie tací, co Sobotkovi a Haškovi vyčítají dlouholetou blízkost Jiřímu Paroubkovi, poukazují na nedostatek zkušeností kandidátů se světem mimo politiku a straší někdejším příkladem Stanislava Grosse. Tito nespokojení sociální demokraté hledají alternativu jinde, například v osobě bývalé Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové.

Při racionální úvaze asi nejde najít vhodnější budoucí vůdce ČSSD než Sobotku s Haškem. Klíčové ovšem je, aby nezačali vést bratrovražedný boj a místo toho aby byli tlačeni k formulování svých co nejpodrobnějších koncepcí, které by měly definovat jak cíl, tak cesty k němu vedoucí. Při pohledu do útrob sociální demokracie to někdy vypadá, že její členové jsou vášnivými fanoušky fotbalu či hokeje. Jenže volba partajního vedení, natožpak proměna politické strany jsou úkony natolik vážné, že se nedají oddělit od hlubších ideových a programových debat.

Chce-li se ČSSD znovu postavit na nohy, nesmí propadnout nahánění viníků neúspěchu ani slepé víře v čerstvé lídry. Podstatné pro ni je otevřít se, provětrat zatuchlé kouty a modernizovat se jak vnitřně, tak programově. V případě historických stran se novoty vždy zavádějí pomalu a obtížně, sociální demokraté by se však ve vlastním zájmu s nimi měli během čtyř let vypořádat.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6