Na to, že se nacházíme až nebezpečně blízko pomyslného sudu se střelným prachem, je počínání české vlády podezřele klidné. Výstupem z jednání Bezpečnostní rady státu je konstatování, že jsme v souvislosti s eskalací napětí na rusko-ukrajinské hranici připraveni, jen není úplně jasné, jak a na co. Připomíná to trochu reakci Evropské unie.

Kdyby došlo k nejhoršímu, bude naše odezva společná a jednoznačná, pouze se neví, co bude jejím obsahem. Konejšit se můžeme jen tím, že ne všechno se říká nahlas. Třeba mají v evropských institucích i v naší Strakově akademii detailní plán, jak si počínat, jen jím nechtějí předčasně šermovat.

Buď jak buď, v klidu nejsou příznivci jestřábího ani holubičího řešení. Silácky vykřikovat, že Vladimir Putin rozumí jen síle, je nepatřičné a svědčí o tuze povrchní analýze dění. Už dávno nemáme co do činění s tupým medvědem. Ruský prezident má nepochybně moc dobře promyšleno, co dělá, a to i s alternativními scénáři.

Cirkus, který spustil, překrývá vnitřní problémy Ruska a mobilizuje jeho občany na Putinovu podporu. Zároveň dochází k ekonomickému přiškrcení Kyjeva. Moskva nepohrdne ani příležitostí ukousnout další díl ukrajinské půdy. Paralelně s tím si testuje sehranost a akceschopnost západních zemí. Navrch rozehrává vlastní diplomatické hry, a to i směrem k Číně, jež je v posledních letech chápána jako stěžejní konkurent Spojených států. Znáte to, nepřítel mého nepřítele je můj přítel...

Rusko je stále aktivnější v jemu nakloněných zemích bývalého Sovětského svazu, v první řadě zmiňme Bělorusko a Kazachstán. Také je nachystáno bryskně posilovat svůj vliv ve výbušných regionech, kde západní státy po dobrém ani po zlém neuspěly v demokratizačních snahách. Přetahovaná s Putinem není věcí svalů, ale mozků.

Česká republika může při čtení terénu těžit ze znalosti ruské mentality. Dokonce by mohla být čipernější v úsilí o zklidnění situace. Vládu sice tvoří strany oprávněně Moskvě nedůvěřující, ostatně vrbětická kauza je ještě příliš čerstvá, na druhou stranu máme ale prezidenta, který má v Kremlu otevřené dveře. Jenže Miloš Zeman se už dávno ze státníka změnil v pouhého glosátora, jenž si vystačí s potleskem části domácí rozdělené společnosti.

Co bychom ale měli dělat každopádně, je stát po boku těžce zkoušené Ukrajiny. Sdílíme s ní kus historie, máme četné vazby ekonomické i kulturní. S většinou ukrajinských politiků a občanů se hlásíme i ke stejným hodnotám, včetně touhy po míru a úspěšné transformaci Ukrajiny ve stabilní demokratickou zemi.

Verbální solidarity se Ukrajina nenají. Ani dodávky výzbroje to nespraví. Hodit se jí bude humanitární a hospodářská pomoc. Je k ní ale vláda Petra Fialy (ODS) v době šetření ochotná? Také se připravme na čerstvou migrační vlnu. Menší, pokud bude konflikt zažehnán, masivní, pokud k němu dojde. Co to provede se zdejšími odpůrci běženců? Slýchali jsme, že u nás nemají co dělat muslimové, poněvadž přicházejí z odlišného civilizačního okruhu.

O Ukrajincích to ale říct nelze. Spousta z nich u nás pracuje již dávno, nejen v dělnických profesích. Nouze například není o ukrajinské lékaře a zdravotní sestry. Nedávno mne zase vezla ukrajinská řidička taxíku poslouchající na rozdíl od většiny jejích českých kolegů Mozarta. Východní politika se též jeví jako přirozená priorita pro české předsednictví Evropské unie.

Kdo už jiný než Česká republika by měl být Ukrajincům oporou – a to i ve snaze hasit jiskry na hranici s Ruskem. Když všechno dobře dopadne, a v to pevně doufejme, tak obě země budou vedle sebe existovat dál. Bude to stát hodně úsilí, především diplomatického. Ale lepší cesta neexistuje. Na válku bychom doplatili všichni, celá v druhé polovině 20. století pracně budovaná mezinárodní architektura.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus