Česká republika se dostává do zvláštní situace. Po určitém stupni zvládnutí koronavirové pandemie jsou opatření vlády, bez kterých by ono zvládnutí bylo těžko možné, masivně rušena soudy jako nezákonná. Masivní deklarování nezákonnosti v činnosti vlády, tedy moci výkonné, v tak rozsáhlé věci, která se dotýkala prakticky všech obyvatel státu, nelze srovnávat s jednotlivým zrušením toho nebo onoho právního předpisu.

Jde podle mě o velmi závažný problém. Dostáváme se totiž do situace, která je pro právní stát z dlouhodobého hlediska asi těžko přijatelná. Představa o masivním nezákonném postupu orgánů výkonné moci, který nyní deklaruje moc soudní, devastuje a znejišťuje veřejné mínění a činí jej nejistým v přijímání jiných dalších a následujících pokynů státu v jiné věci. Navíc za situace, kdy se ona deklarovaná „nezákonnost“ týkala opatření a omezení, která v různém, ale často v rozsáhlejším rozsahu byla přijímána prakticky ve všech evropských státech – tam ovšem masivní představa o nezákonnosti takových opatření, jako je tomu aktuálně v české justici, neexistuje. Za těchto okolností pak tvrzení podstatné části politického spektra o tom, že patříme „na Západ“, klade otázku, jaký „Západ“ si to tedy vlastně představujeme.

To je jeden problém. Druhý podle mého názoru spočívá v tom, že opatření, nyní prohlašovaná soudy za nezákonná, byla vládou přijata nikoliv nějak politicky svévolně, v pouze jakémsi „vládním kruhu“, ale po často naléhavých doporučeních odborných, mimopolitických, tedy medicínských orgánů, bez kterých se žádná vláda, která v Evropě rozhodovala o zcela bezprecedentní epidemiologické situaci, prostě nemohla obejít. Zodpovězení otázky, zda bylo možné, aby některá opatření byla podle názoru medicínských kapacit z lékařského hlediska nezbytná, ale současně nezákonná, stojí před námi. Nemluvě již o selhání elit, jež spočívá v neschopnosti se na nezbytných opatřeních většinově shodnout…

Problém je i v odpovědi na otázku, zda se nedostáváme do situace, na kterou, jako na jedno z nebezpečí pro právní stát, někteří sociologové (například Zygmunt Bauman: Tekuté zlo, Praha 2018) naléhavě upozorňují. Totiž zda nedochází k rozluce mezi mocí a politikou. Kde na straně jedné politická rozhodování prezentovaná zde vládou jsou rušena jako nezákonná mocí soudní, která na politické důsledky, plynoucí z demokratického uspořádání státu, nebere ohled. Vytváří se tak prázdné místo, ve kterém, jak píše Bauman „… se může stát cokoliv, ale nedá se podniknout nic s nadějí na úspěch.“

To vše právě za situace, kdy předseda Ústavního soudu ve svém veřejném vystoupení vyslovuje názor, že soudy, explicitně Ústavní soud, jsou zde od toho, aby chránily občany před výkonnou, politickou mocí, čímž se dovolává takového pojetí zastupitelské demokracie, které jsme dosud neznali. Navíc v době, kdy sám Ústavní soud, jak se podle mínění některých ukázalo při jeho rozhodování o změnách volebního zákona, vykládá ústavu podle dobových kritérií (co bylo dosud souladné s ústavou, je nyní, při existenci téže ústavy, vykládáno jako nesouladné), vybočuje ze své dosavadní judikatury, aniž by byla dána změna okolností, která by takový odklon odůvodňovala, a činí tak své rozhodování nepředvídatelným. A vyvolává tak nezbytně otázku, kdo pak občany a jejich, v demokratických volbách zvolené, politické představitele ochrání před mocí soudní. Odhlédneme-li od nebezpečnosti voleb, která podle některých „vzdělanců“ spočívá v tom, že se voleb účastní „nevzdělanci“...

Nemyslím si, jak často lze číst na sociálních sítích, že u nás nastává konec právního státu, ale obávám se, že si nepěkně zahráváme…

LN, 17.6.2021