Akcelerace dění uvnitř významných politických stran přitahuje naprosto přirozeně pozornost sdělovacích prostředků i veřejnosti. A když už se začne užívat pojmů jako „modernizace“ či „rebranding“, jak tomu je dnes v případě sociální demokracie, jde o jasné tučné sousto. Jenže co si s ním počít, jak je strávit?

Možnost první: ihned je vyplivnout. Vždyť levice je fuj, sociální demokracie je fuj, Jiří Paroubek je fuj. Tak zareagují ti, jimž více než solidarita a sociální soudržnost říkají vlastní plné kapsy. Anebo také estéti, kteří před politickým programem preferují přeslazené úsměvy a vytříbenou mluvu.

Druhá možnost je velmi oblíbená a spočívá v popichování, rýpání, kibicování. Jsme zemí, kde politice, fotbalu a televizi rozumí každý. Přemoudřelých generálů po bitvě míváme více než armády všech mocností dohromady. Pro takové nepůsobí modernizace dost moderně a žádná značka, za níž bude stát někdo jako Paroubek, není dost dobrá.

Třetí cestou je povzbudit reformní procesy v tuzemských politických stranách. Drtivá většina z nás se shodne v názoru, že je česká politika uzavřená do sebe a partaje trpí nedostatkem nových členů, vizí, způsobů jak vtáhnout veřejnost do děje. A to ani nemluvě o fenoménech korupce a klientelismu. Nemyslím, že by ozvěnou každého modernizačního úmyslu měl být nekritický potlesk, nebo že bychom se všichni měli stát na čas lidovci, zelenými, sociálními demokraty, občanskými demokraty, ba komunisty, a postupně v těchto subjektech provádět generální úklid. Stačí apriori neshazovat pokusy o gruntovní změny v politických stranách, hodnotit je věcně, s odstupem, anebo též občas ukázat lepší směr, jímž by se měly ubírat.

Vraťme se ale zpět k sociální demokracii. Je stranou historickou, s košatou organizační strukturou a někdy poněkud pomalejším pohybem. Rušné časy, kdy sociální demokracie prosazovala ještě za vlády císaře pána jednu novotu za druhou, jsou ty tam, Evropu opanoval silný sociální model a na poli lidských práv se vychytávají poslední mouchy. Za dané situace sociální demokraté trochu zlenivěli, což je nemilé v kombinaci s působením v opozičních lavicích. Pak se nelze divit Paroubkově snaze ČSSD rozhýbat.

O modernizaci se v sociální demokracii hovořilo za Vladimíra Špidly i Stanislava Grosse. První k tomu ale neměl dost energie a dovednosti práskat bičem, druhému se nedostávalo autority a času. Alespoň však dokázal dotáhnout do konce programové úpravy odpovídající západoevropským trendům. Teprve Jiří Paroubek, muž s překypujícím sebevědomím a nevábně funkcionářským slovníkem, se ale rozhodl postoupit od řeči k činům i ve sféře samotného každodenního chodu ČSSD. Vyžaduje od svých kolegů, především stínových ministrů, výsledky, čerstvé nápady, aktivitu na veřejnosti. Usiluje o otevření stranických sekretariátů, spolupráci s neziskovými organizacemi, vyhledávání nových témat, která by sociální demokracie mohla vnášet do společenské debaty.

Na březnovém sjezdu ČSSD byly představeny četné ambiciózní projekty. Týkaly se například zvýšení počtu žen na kandidátkách, přímé volby předsedů okresních a krajských organizací, přímé volby předsedy strany, zakotvení institutu vnitrostranického referenda. Delegáti odsouhlasili jen poslední dva. Přesto Paroubek zbraně nesložil a dokonce i ke změně tváře, jak se dnes říká „image“, sociální demokracie zavelel. A rozjel činnost více než tuctu modernizačních týmů. Odvahu k podobnému činu dlouho neměl žádný z předsedů českých politických stran. Přitom se jedná o nejlepší způsob, jak si znepřátelit konzervativní členskou základnu. Však už se také začali na zadní stavět někteří prominenti z éry Miloše Zemana a příslušníci tradicionalistického, důsledně levicového tábora ČSSD, reprezentovaní například Jaroslavem Foldynou či Zdeňkem Škromachem.

Formální předpoklady pro to, aby se zde brzy vyloupla „nová“ sociální demokracie, každopádně existují. Teď jde o to, aby se o modernizaci pouze nemluvilo a sociální demokracie začala skutečně moderně působit.

Že by o to Jiří Paroubek nestál, jak bývá občas podezříván, nedává smysl. Platí však, že i on, dlouholetý profesionální politik, se musí novým postupům a tématům učit. Peripetie se zmanipulovanými policejními plukovníky, nestoudnými přeběhlíky a dalšími postavami zdejšího strašidelného politického lesa budou jednou překryty artikulováním zájmů sociálních skupin, které jsou v civilizované Evropě běžnou oporou sociálně demokratického proudu. První vlaštovkou je zvýšený zájem ČSSD o osud lékařů, učitelů, státních zaměstnanců, ale také některých menšin - třeba zdravotně postižených, homosexuálů, imigrantů… Dalším pozitivem je stále intenzivnější komunikace s levicovými lídry států Evropské unie a inspirace německou SPD a britskou Labour Party. K ní patří i sázka na mladou generaci politiků, reprezentovanou v české Sněmovně například poslanci Hamáčkem, Haškem a Tejcem.

A konečně by neměl zůstat opomenut sociálně demokratický důraz na prvky přímé demokracie. Zejména v době, kdy si bezradná vláda platí na zpracovávání veřejného mínění externí agentury, není vůbec marné respektovat „vox populi“ a pracovat se sociologickými daty.

Budoucnost a popularita politických stran zhusta souvisí se schopností formulovat krátkodobé a dlouhodobé cíle. To podle nich se řada voličů rozhoduje. V případě ČSSD například bude významným impulsem, zda dokáže najít nadstranického protikandidáta Václavu Klausovi do prezidentské volby. Dlouhodobým cílem pak nemůže být nic menšího než obhájení stěžejních a letitých sociálně demokratických hodnot na pozadí údobí globalizace a rozvoje moderních technologií. ČSSD musí ukázat, že třeba význam solidarity ve společnosti zdaleka neklesá, pouze se mění a přizpůsobuje poptávce konkrétních sociálních skupin. Úkoly to nejsou malé, zvlášť když na české levici působí i jiná silná, mnohem radikálnější a svým způsobem čitelnější strana. V tuzemském prostředí to signalizuje potřebu obhájit samotný princip demokratické nekomunistické levice.

Stalo se módou uzavírat kavárenské hovory tezí, že k tomu, aby ČSSD působila moderně, potřebuje především jiného předsedu. K čemu by jí však byl – byť třeba s mladickým vzezřením, západním univerzitním diplomem, šviháckým sakem a slangovou mluvou –, kdyby nebyl ochoten provětrávat stranické útroby, trval na zastaralých poučkách a z ideologických cihel stavěl mezi sociální demokracií a okolním světem nepropustnou názorovou zeď?

České republice a její politické scéně mohou modernizační trendy otřásající Lidovým domem jen pomoci. Stačí jen, aby se o nich méně okázale mluvilo a více byly postřehnutelné běžným okem. Pak se snad stanou inspirací i pro další subjekty. Zatím jako první na sociální demokraty navázali lidovci - třebaže jen hledáním nového, modernějšího loga.

Psáno pro ČRo 6