Se Stranou zelených se musí v úvahách o naší budoucí Poslanecké sněmovně vážně počítat. Ať se nám to líbí nebo ne, ta strana má čtvrt roku před volbami preference zaručující zvolení a byť si premiér Paroubek myslí opak, srovnávání s volbami roku 1998 a Důchodci za životní jistoty je neadekvátní. Tehdy se jednalo o jakýsi záhadný spolek populistů, od něhož nikdo nevěděl co čekat a který se ke svým dvojciferným preferencím propracoval spíše souhrou náhod. Důkazem nesmysleného nadhodnocení jejich síly v předvolebních průzkumech bylo i to, že se během několika týdnů dokázali bez významnějšího vlastního přičinění vyhoupnout víceméně z nuly ke dvanácti procentům - snad každému dojde, že takhle jednoduše to v politice nechodí. Zato dnes tu máme stranu, která dlouhodobě posiluje své pozice a růst jejich preferencí není žádným zázrakem na zelené louce, ale důsledkem mnohaleté cílevědomé práce. Je reprezentantem celosvětově etablovaného politického proudu, má poměrně jasně čitelné priority a celkem pevné voličské jádro. Navíc vzhledem ke své dosavadní nepřítomnosti ve vysoké politice a absenci větších skandálů bude letos zcela jistě volbou nerozhodnutých, těch kteří doposud volili všemožné Liry, Naděje a další liliputy. Fakt, že jim již dva průzkumy přisoudily více než pět procent, jim přihraje další voliče, kteří je dříve nevolili z obavy o propadnutí svého hlasu. Navíc si u spousty lidí hodně šplhli tím, že dokázali odstranit ze svého čela až děsivě radikální kliku Jana Beránka a Jakuba Patočky a nahradit ji mnohem kultivovanějším Martinem Bursíkem. Když to shrneme, vyjde nám, že zeleným v letošních volbách hraje vše do karet, a proto s nimi v povolebních věštbách chtě nechtě musíme kalkulovat.

Nuže, kalkulujme. Zkusil jsem si hodit na papír odhadované počty mandátů budoucích sněmovních stran a došel jsem k nemilému závěru - pětiprocentní zelení s naší povolební aritmetikou příliš nepohnou. Jejich koalice s ODS a lidovci, jakási obdoba uvažované německé Jamajky, se bude pohybovat kolem stovky poslanců - zhruba mezi 98 a 102. Když uvážíme různorodost této koalice, není to nic silného. Názorově homogennější koalice ČSSD, KDU a SZ by se s největší pravděpodobností většině ani nepřiblížila, nehledě k tomu, že jejímu fungování dost zásadně brání osobní animozity mezi Jiřím Paroubkem a Miroslavem Kalouskem. Takže nám kromě velké koalice zbývá Paroubkova alternativa „napříč spektrem“ s účastí zelených. Jenže předseda zelených Martin Bursík vyloučil jakoukoliv spolupráci s komunisty a Jiří Paroubek také nejspíš nebude mít chuť sestavovat vládu, která nebude mít většinu a ještě se v ní bude muset handrkovat s koaličním partnerem. Navíc když nové, energií nabyté zelené koště určitě nebude tak pasivní jako Paroubkovi současní koaliční partneři. Zároveň by tím padl původní Paroubkův plán - menšinová vláda ČSSD s podporou „napříč spektrem“, tedy KSČM, neboť ODS, lidovci a v případě úspěchu nejspíš ani zelení nebudou ochotni s ním hrát tuto tolerantněopoziční komedii. Lidová fronta ČSSD a KSČM by totiž možná vůbec neměla většinu a pokud ano, tak velmi slabou.

Ani pro ODS není situace růžová. Ve Sněmovně se sice s největší pravděpodobností neobjeví nejradikálnější melouny (lidé se zelenou slupkou a rudým jádrem) typu Jakuba Patočky nebo Petra Uhla, ale na čelních místech kandidátek SZ je několik dalších značně nekonformních solitérů (zpěvák Jiří Dědeček, jihočeská matka Dana Kuchtová, legendární jindřichovický starosta Petr Pávek), kteří jsou schopni občanským demokratům opepřit společné vládnutí tak, že ti budou nostalgicky vzpomínat na Josefa Luxe. Vzpomeňme si, co při těsném poměru mezi koalicí a opozicí dokázal jeden Josef Wagner či jedna Hana Marvanová.

Zdá se, že přítomnost zelených ve Sněmovně bude mít jediný přínos - za určitých okolností může umožnit sestavení nekomunistické vlády bez sociálních demokratů, čímž vyrazí Jiřímu Paroubkovi z rukou jeho velký triumf nepostradatelnosti ČSSD. Jenže tato alternativa není vůbec jistá a navíc nikde není psáno, že by byla dobrá. Jednalo by se totiž o značně nesourodou koalici, jejíž práci by ještě znesnadňovala jen velmi těsná většina, a tedy nutnost podpory od všech koaličních poslanců, která rozhodně nemusí být samozřejmostí. Jejímu předsedovi by určitě nebylo co závidět. Ani tento černo- modro- zelený slepenec by ovšem nedokázal zajistit to, co bychom měli požadovat od každých voleb - silnou vládu, která nebude muset řešit vlastní problémy a bude se moct plně věnovat správě této země. A jsme zase tam, kde jsme byli. Přítomnost zelených ve Sněmovně nám náš hlavní problém - slabou vládu - nedokázala vyřešit.

Těžko, říct, kam se naše politika bude během příštího volebního období ubírat. Ale už teď se zdá jasné, že bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost zelených ve Sněmovně bude pokračovat doba velmi slabých vlád, které nebudou mít sílu (a vzhledem ke svému různorodému složení možná ani chuť) k zásadním reformám. Takže to vypadá na další čtyři roky mírného pokroku v mezích celoparlamentního konsensu.