Na průměrnou českou čtyřčlennou rodinu připadá v současnosti 500 tisíc Kč státního dluhu. Každoročně z té rodiny stát vytáhne 40 tisíc Kč jen na splácení úroků z dluhu. A neustále hledá, kde komu uškubnout, a nachází kromě spolehlivých cílů - kuřáků, pivařů a samozřejmě bohatců - pokud možno nenápadně trochu všechny ostatní. Jenže to hrubě nestačí. Jen úroky (!) ze státního dluhu už činí 2x víc než celoroční výdaje na české školství.

Platy máme na úrovni 30% německých, přesto jsou naše dálnice o 50% dražší. Nový justiční palác namísto plánovaných 800 milionů Kč stál 2 miliardy Kč, jako obvykle šlo vše do vytracena. Všichni to vědí, nic se nemění, státní správě to vyhovuje.

Kompetence rozbujelých českých úřadů se různě kříží a překrývají, málokdo se v tom vyzná, často ani oni sami. Ve stejné věci dokážou dva stejné úřady rozhodnout zcela naopak, většinou však nekonečně zdlouhavě. Fungují jak feudální léna předávaná panovníkem loajálním dvořanům.

Pokuty státním organizacím jdou z jedné státní kapsy do druhé, nikomu to nevadí, nikoho to nebolí, osobní odpovědnost úředníků je téměř nulová. Od určité úrovně státní úředník způsobivší miliardový průšvih už jen přechází na jiný pašalík. Zřejmě toho ví dost, aby si každý rozmyslel s ním zatočit. Na druhé straně obyčejné daňové poplatníky úředník nekompromisně penalizuje za opožděnou platbu několika stokorun.

V Česku se vyvinula jakási orientální forma byrokraticko-klientelistického kapitalismu, v níž nejúspěšnější jsou často státní úředníci a lidé na ně napojení. Z principu však úředník žádné hodnoty nevytváří, může jen tunelovat tzv. měkké zdroje – veřejné rozpočty.

Za posledních 15 let český stát nesplatil ani korunu svých dluhů, jen platí úroky a půjčuje si další peníze. Důvěra ve stabilitu české koruny se vytrácí, desetiletí trvající trend vytrvalého posilování koruny vůči západním měnám se zastavil a hrozí obratem. Co dál?

Náš rychle narůstající státní dluh způsobili politici a státní správa, oni především tedy by měli změnit své zlozvyky.

Ale zdá se, že nikdo z politiků nemá odvahu na změnu. ČSSD zavřela oči a její předseda říká, že stát dluhy neplatí. Je to svým způsobem cynická pravda, dluh platíme totiž my – obyvatelé státu. ODS se po zdravotnických poplatcích bojí udělat cokoli, co by dál mohlo snížit její popularitu. Ostatní strany se bojí, aby nevypadly ze hry.

Naše politické strany řeší hlavně svoje prebendy a umístění svých nomenklaturních kádrů ve správních radách státních podniků a na úřadech. Jejich strašlivé kiksy můžeme jen sledovat a smát se jim. Nic se nestane. Obludný, desetiletí trvající mejdan státní byrokracie nakonec zatáhneme my, lidičky.

Nemá proto smysl hledat úspory na přídavcích na děti, nemá cenu zvyšovat daně na pivo nebo cigarety, nemá smysl snižovat lidem sociální přídavky nebo důchody, to všechno jsou jen drobné a nic to neřeší. Už se nedokážeme uskrovňovat, budeme se urputně bránit a zcela oprávněně - proč se má někde šetřit, když státní správa monstrózně rozhazuje? Zvyšovat daně je také nesmysl, máme už nyní nadprůměrné daňové zatížení. A jakou cenu má nabírat víc vody do cedníku?

Recept na záchranu je zřejmě jediný a žádný politik z etablovaných stran si ho netroufá ani vyslovit – tvrdě došlápnout na přebujelou státní správu a důsledně vyžadovat její efektivnost včetně snížení stavu aspoň o třetinu. Na potřebné konání úřadů to nebude mít podstatný vliv, jen si přestanou vymýšlet zbytečnosti a odstraní s tím spojenou agendu, která stejně jen otravuje lidi. Jednání na úřadech by mohlo být rychlé a věcné, nikoli nekonečné a nervy drásající jako nyní.

Klíčové je, aby:

1. státní úředník měl citelnou osobní zodpovědnost,

2. jednání úřadů bylo otevřené, přístupné, permanentně snadno sledovatelné širokou veřejností,

3. činnost všech úřadů byla pravidelně podrobována systému objektivního hodnocení a porovnávána s jinými úřady nejen u nás, ale zejména v úspěšnějším zahraničí, s personálními důsledky pro úřady na chvostě žebříčku.

Možná, že někdo potřebné kroky dávno formuloval pregnantněji.

Musí to znít strašně pro českého úředníka, ale takhle to v podstatě funguje všude kromě státní správy. A právě proto to funguje a nehyneme hlady a zimou. To jedině může vyrovnat státní rozpočet, aby byly peníze na potřebné, nikoli stěží na splácení úroků z dluhů. Už profesor Parkinson však věděl, že byrokracie je hydra, jíž po odseknutí hlavy naroste druhá. Zatím to tak u nás vždycky dopadlo.

Podmínkou úspěchu je zřejmě vznik dostatečně silné platformy s trvalou podporou výrazné části obyvatel, která bude tento cíl důsledně sledovat a prosazovat potřebné zákonné změny. Jedinou účinnou formou je tedy zřejmě opět nějaké politické hnutí, které nebude popuzovat snižováním sociálních dávek ani zvyšováním daní, jeho prioritou bude průhledná, vstřícná a efektivní státní správa. Program srozumitelný a přijatelný pro rozumné lidi pravicového i levicového smýšlení. Cílem skoro utopickým by mohlo být, abychom se na jednání s úřadem těšili!

Cenou by byl zřejmě dočasně vyšší počet nezaměstnaných úředníků. Věřte ale, že dávky v nezaměstnanosti pro zbytné úředníky a úřednice by se nám mnohonásobně vrátily v efektivní státní správě. A dobří úředníci se nemají čeho bát, naopak, budou ještě potřebnější.

Co zkusit třeba tohle – mzdové prostředky úřadům nezvyšovat, ale úřady mohou zefektivněním činnosti a odbouráním nepotřebných míst ušetřené mzdové prostředky např. z 30 % vrátit na mzdy těm, kteří potřebnou agendu převezmou. Za jediné podmínky, že nutné funkce úřadu budou zachovány ve stejné nebo lepší kvalitě. Myslím, že by se ukázalo, že rezervy na úřadech jsou gigantické.

Nápadům se meze nekladou. Koupání v drátěných koších ve Vltavě, defenestrace z oken úřadů apod. by byly užívány pro exemplární případy. To byl samozřejmě vtip. Ale právě současný stav může jednou vést k zoufalým řešením. Skutečně schopní a bohatí budou hledat cestu odchodu do rozumnějších zemí, zůstanou chudáci, zadlužení po uši, vydaní napospas populistům, případně vládě tvrdé ruky.

Dvacet let po revoluci dospěla česká politika snad už na své dno. Bylo by dobré zkusit se odrazit.