29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Co s komunistickým ghettem?

12.5.2008

Komunistická strana je opět v kursu. Tedy aspoň co se mediálního zájmu týká. Jako nedílná součást opozice se pokusila vyslovit nedůvěru Topolánkově vládě, poté prvního května tradičně zaujala radikální rétorikou před sympatizanty shromážděnými u příležitosti oslav Svátku práce, no a zanedlouho si svoji dávku pozornosti vybere zvědavě očekávaný partajní sjezd.

Svých patnáct minut slávy si komunisté zaslouží. Mají skoro milión voličů, s více než osmdesáti tisíci členy jsou nejpočetnější politickou stranou, mají dvacet šest poslanců, tři senátory a stovky starostů, obecních a krajských zastupitelů. Politology zase láká ideový a organizační profil KSČM. Jde o stranu zájmovou, vystavěnou na socioekonomickém rozporu, mentálně konzervativní a ideově pevnou. Komunismus je víra, svého druhu náboženství, čemuž napovídá už jen to, jak pracuje se symboly a rituály.

Na tři čtvrtiny stárnoucí a zvolna vymírající členské základny zdědila Komunistická strana Čech a Moravy po své předlistopadové předchůdkyni. Tvrdé jádro členů a voličů KSČM se dodnes nesmířilo s razantní společenskou změnou před osmnácti lety. Zatímco zbytek voličů komunistické strany tvoří protestní skupina lidí na pomezí sociálního vyloučení, která svým výběrem u uren vyjadřuje nesouhlas s chováním hlavního proudu české politiky, tak ti nejvěrnější patří ke skutečným extrémistům. Pro ně je i program posilování přímé a samosprávné demokracie nedostatečný. Jsou ochotnými příjemci tezí o potřebě překonat buržoazní parlamentarismus, přenést rozhodování na ulici a prosadit rychlou demontáž současného režimu jakoukoliv cestou, klidně i násilnou.

Poslanec Stanislav Grospič, kandidující na předsedu KSČM, v Haló novinách mimo jiné kritizoval, že „část levice se vůči stávajícím společenským pořádkům, vůči projevům soudobého kapitalismu staví velice smířlivě,“ jde jí prý jen „o jakési větší či menší sociálno uchovávající podstatu společenské nerovnosti.“ A to zdaleka není vše. V komunistickém časopise paradoxně nazvaném Dialog se volá po bolševizaci KSČM, která by měla být odpovědí na údajné tendence přibližovat komunisty nedůvěryhodné a buržoazními způsoby zkažené sociální demokracii.

Komunisté, jejichž řazení na levici spousta teoretiků zpochybňuje, tak opět zkouší ČSSD z míry levicovosti. Co je ale levicového na komunistické politice absolutní negace? Volební zisky KSČM plynou zejména z její nezatíženosti odpovědností za aktuální vývoj země.

Odborné zázemí komunistické strany představuje především takzvané Teoreticko-analytické pracoviště složené z řady akademiků se stranickou legitimací i bez ní. Právě ono leží stalinistům v žaludku, poněvadž se nebojí předkládat recepty překonávající rigidní výklad marxismu. Přesto ani v něm se dosud nezrodila věrohodná reflexe demokratizačního občanského zápalu v osmašedesátém a devětaosmdesátém roce. Nadto i jeho nejlepší mozky, volající po sblížení komunistů a sociálních demokratů, pojmenovávají protivníka KSČM termínem „havlofašismus“. Platí přitom stále věta nedávno zesnulého profesora Šamalíka, že KSČM bude začlenitelná do systému, až i ona uzná Listopad 89 za svoje vítězství. Jiří Paroubek k tomu připojil další podmínky, například uznání spojeneckých závazků v Evropské unii a Severoatlantické alianci nebo ekonomický realismus, respektující sociálně-tržní model hospodářství.

Samostatnou kapitolou jsou zájmy a priority komunistických špiček. Podobně jako mladším, komunálně aktivním a ambiciózním členům jim vadí ghetto, v němž se KSČM pohybuje. V parlamentu zasedají dlouhé roky a rády by svůj akční rádius rozšířily. Předseda Vojtěch Filip na partajních ústředních výborech zpravidla nejprve pro uši tradicionalistů zahoruje pro návrat k Marxovi, ba i Leninovi, aby pak hovořil o tom, jak má KSČM lépe naslouchat potřebám společnosti i partnerů a posilovat svoji roli při správě státu.

Rozpor mezi voliči, starými členy a dnešním vedením komunistů je stále více evidentní. Rozkrýt jej lze, když srovnáme mediální výstupy Jiřího Dolejše, Pavla Kováčika či Vojtěcha Filipa s projevy na stranických mítincích. Lepší pojmenování než „nebe a dudy“ mne nenapadá.

Za dané situace blížící se sjezd KSČM sotva co změní. Názvu se komunisté nevzdají, modernizace se bojí jako čert kříže a prudké personální zvraty by je mohly rozklížit. Číst prostě opět budeme muset mezi řádky.

Tím spíš záleží na chování zbytku politického spektra vůči KSČM. Usilování o zákaz komunistů je hloupé. Patrně by byl protiústavní. A i kdyby vyšel, tak k čemu nám bude dobré, že se pouze přelijí do nové formace? Druhým extrémem by bylo pozvání komunistů do vlády. Asi by je výhledově zlikvidovalo. Ještě předtím by to ale u voličů odnesla strana, která by jim koaliční spolupráci nabídla. Chtít od sociální demokracie, ať si ruce ušpiní sama, je sobecké. Mimochodem: sociálním demokratům se komunisté docela hodí při vyjednávání s partnery po pravici. Mohou jim naznačovat, že nejsou na lidovcích, zelených, či na velkokoaličním paktu s ODS závislí. Nic na tom nemění ani stále platná Bohumínská rezoluce, zakazující ČSSD spolupracovat s KSČM na vrcholové úrovni, ani konflikt mezi Paroubkovým a Filipovým týmem na pozadí prezidentské volby.

Pamatujme, že odpovědnost tuzemských demokratů je společná. Aby se vyrovnali s existencí okrajové strany, která zabírá osminu Sněmovny, musejí ji analyzovat přesně, s empatií a rozvahou. A pokud si za cíl stanoví trvalé oslabování komunistického vlivu, musejí na komplikované sociální a další komunisty akcentované otázky hledat seriózní, reálné a veřejnosti srozumitelné nekomunistické odpovědi.

Vysíláno 9.5.2008 na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6