Topolánkova vláda se opírala o vratké sněmovní zázemí, tvořené zhusta někdejšími sociálními demokraty, kteří si z ničeho nic, uprostřed volebního období, uvědomili, že jim srdce bije napravo. Přehlednosti parlamentního terénu nepomohla ani rebelie tří poslanců ODS, dvou zelených a jednoho lidovce, bez ohledu na to, že jejich „vina“ spočívá v úzkostlivém lpění na původním stranickém programu.

Kolorit vstupní situace dokreslily výroky Mirka Topolánka a Marka Dalíka. První se nechal slyšet, že přeci před volbami nemohl lidem vykládat, co chystá, protože pak by jej nevolili. Druhý se na adresu rozhovorů s ČSSD nechal před skrytou kamerou slyšet: Budeme s nimi jednat a pak je pošleme do…

Hlavní událostí loňské sezóny se tak staly podzimní volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu. Drtivé vítězství sociálních demokratů nikdo nečekal. Přesto mu lze na pozadí vývoje tuzemské politiky rozumět. Těm, co zklamali, to lidé spočítali, aniž by rozlišovali vládu a kraje. Tentokrát to schytali modří, příště to mohou být – nepoučí-li se – oranžoví. Lidový dům se sice dnes zaštiťuje průzkumy veřejného mínění, jenže při jeho vrtkavosti může příště narazit sám.

Tím spíš byl očekáván prosincový kongres ODS. Všichni čekali, jak zareaguje na nedávný výprask. Zbytečně. Jedinou změnou je čerstvá tvář prvního místopředsedy Vodrážky, kterého hned zkraje zaměstnalo vyšetřování černých duší na Ústecku. Mirek Topolánek evidentně sází na reparát v průběhu českého předsednictví EU: v jeho rámci se bude předvádět jako světácký manažer, který všude byl, všechno zná a s každým je kamarád. Pokud to ale pomůže české pověsti v Evropě, budiž.

Jistá naděje se Topolánkovi vynořila s krokem, který loni z dlouhodobého hlediska ovlivnil podobu české politiky snad nejvíce. Euroskeptický prezident Václav Klaus zpřetrhal pouta s občanskými demokraty a uvolnil cestu k jejich poevropštění a posunu do politického středu. To může ODS přiblížit občanům, kteří ji druhdy v sociologickém šetření vyhodnotili jako nedostatečně „lidskou“, a tuzemské spektrum výrazně občerstvit. Potom by na škodu nemusel být ani zvažovaný vznik nových subjektů na nejzazší demokratické pravici.

Pokud někomu připadala jako klíčový zlom roku 2008 zimní prezidentská volba, další měsíce jej vyvedly z omylu. Na souboji Klaus-Švejnar byla zajímavá snad jen shoda ČSSD, SZ a části lidovců na společném kandidátovi. Klaus vkročil do svého druhého funkčního období sebevědomě a - jak se dalo čekat – bez ohledů na názory politické reprezentace zvolené přímo občany. Topolánek a spol. mají, co si prosadili: hlavu státu brzdící evropskou integraci, popírající globální oteplování a soustředící se na okázalé výstupy hodné špičkového varieté. I v dalších čtyřech letech si bude Klaus dělat, co se mu zlíbí, a ostatní na něj budou krátcí. Ještěže neoplývá bůhvíjakými ústavními pravomocemi…

Ani zářijový sjezd Strany zelených nepřinesl překvapení. Martin Bursík upevnil svoji pozici, opustila jej další část někdejších spojenců a SZ samotná převzala styl a sympatizanty zbylé po liberální Unii svobody. Tento proud je v české politice velmi žádoucí. Otázkou jen je, zda v něm mají plout právě zelení.

Prakticky všechno, co rok 2008 zamíchal do hrnce, nám dosud bublá na plotně. Menšinová vláda předvádějící svaly, soptící opozice, prezidentský samorost, neratifikovaná Lisabonská smlouva, rozjednaný americký radar, neschválené vojenské zahraniční mise, napůl odpískané poplatky ve zdravotnictví, neaktualizovaný rozpočet… O prohlubující se finanční a ekonomické krizi nemluvě.

V čem politická elita selhala, může se pokusit o reparát. Nevěřím však, že o něj bude stát, natožpak aby se jí vydařil. Vděční budeme muset být za málo – například za hladké kočírování evropského předsednictví a nezpronevěření se hodnotám, na nichž starý kontinent již dlouhá desetiletí stojí.