Nelze zároveň držet izolaci a uvolňovat karanténu

Je poslední týden nouzového stavu. Tak s tím počítá většina obyvatel a tak to v neděli potvrdili premiér a šéf Ústředního krizového štábu. Po dvou měsících jeho trvání jde o nejvýraznější krok k normálu. Ale jak už bylo mnohokrát řečeno, pod normálem si nemůžeme představovat prostý návrat k poměrům, jaké tu panovaly ještě v únoru.

Pro návrat ke skutečnému normálu by epidemie musela být pod kontrolou v tom smyslu, že odpovědní lidé by znali její příčiny, mechanismy i účinný způsob obrany před ní (lék, vakcína). Aby byl návrat k normálu úplný, včetně volného pohybu přes hranice (do schengenských poměrů, jaké panovaly ještě v únoru), muselo by totéž platit přinejmenším i v sousedních zemích. Od minulého týdne víme, že výše řečené platí jen velmi omezeně.

Výsledky studie kolektivní imunity v Česku ukázaly, že ta se týká jen nízkých promile (nanejvýš nízkých procent) populace. Takže na přirozenou sebeobranu spoléhat nelze. Z toho vyplývá jisté pnutí. Lidé žádají bezpečí před nákazou i uvolnění karanténních restrikcí, ale obojí zároveň spolehlivě učinit nelze. Z toho zase vyplývá, že i cesta k jakémus takémus normálu bude pomalá a kostrbatá.

Ti, kdo tlačí na co nejrychlejší uvolnění, rádi poukazují na model izraelského matematika Jicchaka Bena Jisra’ela. Podle něj od osmého týdne nákaza začne pomíjet, ať stát dělá či nedělá cokoliv. Ano, v praxi to tak funguje, ale je třeba dodat jednu věc. Je rozdíl, jestli během té doby zemře v desetimilionové zemi 279 lidí (přísné Česko), nebo 3225 lidí (ležérní Švédsko).

Ti, kdo tlačí na co nejdelší udržení přísnosti, zase pomíjejí společenské dopady pandemie. Na středeční tiskovce pánové Roman Prymula a Ladislav Dušek varovali před regionálními ohnisky nákazy, jaká se objevují třeba na Chebsku či Domažlicku. Tam je riziko nákazy větší než v Praze. „Budoucnost je v systému časného záchytu změn,“ řekl šéf zdravotnických statistiků Dušek. „Je to signál pro to, aby došlo k cílené akci, k cílenému zásahu.“ Jde o to, jak i po konci stavu nouze tato ohniska podchytit. Jenže statistik, epidemiolog či virolog už nemůže odpovědně rozhodovat o otevírání hranic.

Chcete-li si udělat obrázek o mechanismech těchto ohnisek nákazy, nepomohou hojně publikované celostátní žebříčky států podle úspěšnosti v boji s pandemií (počty zjištěných případů, hospitalizovaných, zemřelých, testů). Pomohou spíše čísla za okresy. Pak zjistíte, že problémovou hranicí není česko-rakouská (na obou stranách desítky případů na 100 tisíc obyvatel) ani česko-saská (pohraniční okresy Saska evidují 80 až 160 případů na 100 tisíc lidí), ale ta s Bavorskem (okres Tirschenreuth naproti Chebsku napočetl 1545 případů na 100 tisíc lidí).

I takto se musíme dívat na uvolňování restrikcí a hranic. Pokud se v polovině června v Česku omezí roušková povinnost jen na hromadnou dopravu, obchody a veřejné místnosti, ocitneme se na téže úrovni jako Rakousko a Německo. Ale otevírání hranic je jiná nuance. Bylo by možné je otevřít jen do Saska, ale ne do Bavorska? Těžko. Jde o rovnováhu mezi epidemiologickými a společenskými aspekty věci a o ní rozhoduje uvažování politiků.

LN, 11.5.2020