Byl jsem delegátem kongresu ODS a měl jsem toho docela dost na srdci. Jenže... Za podmínek, kdy si kongresové pódium pro sebe vyhradili pouze funkcionáři a diskusní příspěvky plebsu odkázali k mikrofonům v uličkách auditoria, jsem se odmítl téhle parodie na skutečnou kongresovou diskusi účastnit. Tohle jsem chtěl delegátům povědět:

Milé dámy, vážení pánové!

Zašel jsem tuhle do knihkupectví. Prohlížím si knížky, když tu mě najednou zaujala velká číslovka na obálce jedné z nich. 1984! Legendární antiutopický román George Orwella. Pamatuji si přesně, kdy jsem tu knížku četl prvně. Právě v roce 1984. Bylo to jakési strojopisné samizdatové vydání. Tuhle literární legendu se přece sluší mít doma, řekl jsem si, a zamířil s ní k pokladně. Leč nejenom to. Já si ten román také znovu přečetl. Bohužel! Proč bohužel? Protože mě doslova uzemnilo, že tahle antiutopie až příliš, až příliš připomíná nikoli dobu nedávno minulou, nýbrž naši současnost. Míra demagogické propagandy začíná být neúnosná, opět se tu pěstuje nenávist jako oficiální zahraničně politická doktrína a probíhá neuvěřitelná militarizace společnosti.

A proč to všechno říkám na kongresu ODS? Protože někteří naši funkcionáři i členové jsou součástí tohoto trendu. Ale já jsem v Listopadu necinkal klíči proto, abychom bolševickou totalitu vyměnili za neobolševickou či eurobolševickou, pouze s opačným znaménkem, či abychom se zpoza moskevské řiti pouze přesunuli k bruselské či washingtonské.

Pro nesečtělé připomínám: Román 1984 popisuje svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní „udržovací“ válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla. Ministerstvo Pravdy šíří lži, ministerstvo Lásky připravuje válku. Mluví se newspeakem, neboli novořečí, nikoli nepodobnou naší zhovadilé politické korektnosti. Nechybí dvouminutovky nenávisti, týden nenávisti, ideozločiny a hlavně ideopolicie.

Ne, za jiný než ten oficiální a jedině správný názor se u nás nezavírá, ale vysmíváni, ostrakizováni či denuncováni už za něj jste. Přičinliví ideopolicisté z řad našich neobolševických novinářů již také vytvářejí seznamy nepřátel. Policisté a státní zástupci se už zase utrhli ze řetězu. Hnusnej, fízlovskej stát, napsal nedávno Václav Klaus mladší. A co dělá ODS? V lepším případě mlčí, v horším přizvukuje.

Zatímco svět a Evropa zvláště se v důsledku naší vlastní hloupé politiky zvolna, leč nezadržitelně přibližuje Huntingtonovu střetu civilizací, někteří naši funkcionáři slavně bojují bitvu za zákaz vjezdu dvacítky ruských motorkářů. A tak se ptám. Kam se z jejich myslí vytratila svoboda, jako ten úplně nejzákladnější princip, na kterém byla ODS založena?

Je nás v ODS stále ještě pár, kteří jsme ji v roce 1991 s Václavem Klausem zakládali. Proto si těm, kteří si od eurobolševického mediálního mainstreamu nechali vymýt mozky, pročež dál slavně bojují bitvy minulé studené války, aniž by si povšimli, že kulisy okolního světa se mezitím dost pozměnily a v některých aspektech se svět dokonce prapodivně přepóloval, právě těm si dovoluji připomenout, že ODS jsme založili jako svobodomyslnou politickou stranu. Ba dokonce jsme si svobodu a její obranu od prvopočátku vetkli do stanov.

Militaristické bubnování, politika nenávisti a primitivní plakátový antikomunismus nenahradí poctivou pravicovou politiku a protipólem bolševika není antikomunista, nýbrž demokrat. Převáží-li zmiňované tendence, stane se ODS zaměnitelnou a z politologického hlediska zbytečnou stranou a pak zákonitě dříve či později zmizí z politické mapy.

Opravdu tohle chceme?

www.petrstepanek.cz