Je jaro 2027. Přichází zpráva, kterou si dosud nikdo nedovolil brát vážně:Petr Pavel oznamuje, že do prezidentských voleb 2028 znovu nepůjde. Zdravotní důvody,únava, touha vrátit rodině to,co jí pět let bral úřad, který se ukázal být těžší,než si kdokoli představoval.V tiskovém prohlášení zní věty o vděčnosti,o službě,o tom, že demokracie potřebuje střídání, ne jednoho muže na piedestalu.Zní to důstojně.Zní to jako tečka za slušným příběhem.

A pak nastává ticho. To ticho je nebezpečnější než jakýkoli skandál.

Prázdné místo,které někdo vyplní
Politologové to varovali roky dopředu, jen jim nikdo pořádně nenaslouchal:ideální protikandidát Petra Pavla neexistuje – ale jakmile Pavel z rovnice zmizí, přestává vůbec záležet na tom, jestli je někdo ideální.Stačí, aby byl.A po ruce,s aparátem,penězi a stranickou mašinerií za zády,je jen jeden muž: Andrej Babiš.

V této fiktivní verzi příštího roku se koalice ANO, SPD a Motoristů,které mezitím ovládají Sněmovnu i vládu, rychle shodne.Diskuse, kterou si loni ještě dovolovali odkládat na „vhodnou chvíli“, se zkrátí na týdny.Babiš, který dosud kandidaturu opakovaně vylučoval,se s dobře naaranžovanou nerozhodností nechá „přemluvit“ vlastními lidmi – stejně jako se kdysi nechal přemluvit zůstat předsedou hnutí,když už to jednou vzdal.Instagramové video s ujištěním,že „tentokrát je to jinak“,je pouze poslední tah v divadle,jehož scénář byl napsaný dávno předtím.

Co znamená prezident bez brzdy

Právě v tom je jádro katastrofy,kterou tahle esej vykresluje:Česká republika by v tomto scénáři poprvé od roku 1989 měla situaci, kdy jedna osoba – nebo jedna úzká skupina kolem ní – ovládá exekutivu,má pohodlnou většinu v zákonodárném sboru,a navíc obsadí i úřad,jehož smyslem je být poslední brzdou, posledním korektivem,posledním hlasem,který dokáže říct ne.

Prezident, který v posledních letech vetoval rozpočtové excesy, žaloval vlastní vládu u Ústavního soudu kvůli diplomatickému ponížení na summitu NATO,trval na tom, že Česko nesmí být vykázáno z jednacího stolu spojenců – takový prezident by zmizel. Na jeho místě by seděl muž,jehož politická kariéra byla od začátku definovaná splýváním veřejné funkce se soukromým zájmem, muž stále propojený s impériem, které rostlo právě díky sbližování byznysu a moci.

Co by to znamenalo prakticky?Jmenování soudců Ústavního soudu bez protiváhy. Zahraniční politika, kde je respekt spojenců nahrazen transakčním pragmatismem. Rozpočtová disciplína, o níž dnes rozhoduje aspoň hrozba prezidentského veta, by přestala existovat úplně – měkké rozpočtové omezení by ztratilo poslední tvrdou stěnu. A především: precedens. Jakmile se ukáže, že se to dá – že lze ovládnout všechny tři pilíře moci najednou – nebude cesty zpět. Příští generace politiků by to považovala za standard,ne za výjimku.

Hlas, který by chyběl
Není to jen o instituci. Je to o tom, co v posledních letech ztělesňoval samotný fakt, že na Hradě sedí někdo, kdo umí říct: tohle už ne. Kdo dokázal vetovat, žalovat,ohradit se – a přitom zůstat leaderem, kterému část voličů i samotného vládního tábora nakonec věří víc než vlastním politikům. V tomto fiktivním roce 2028 by ten hlas chyběl přesně ve chvíli, kdy by byl nejvíc potřeba.

Apel
Pane prezidente,
toto je fikce – ale fikce psaná proto, aby čtenáře donutila představit si důsledky rozhodnutí, které ještě nepadlo. Vím, že úřad, který zastáváte, vás stál víc, než jste čekal. Vím, že rodina má právo na muže, který jí nebude patřit jen z televizní obrazovky. Vím, že unavit se smí i generál.

Ale právě proto, že jste ten scénář, který tahle esej popisuje, sám dobře znáte – protože jste ho už jednou v roce 2023 zastavil – vás prosím: nenechte prázdné místo, aby ho vyplnil někdo, koho jste zastavit musel. Země, která má jen dva směry – buď vás, nebo návrat k moci bez brzd – potřebuje, abyste zůstal. Ne proto, že byste musel být věčný. Ale proto, že alternativa, kterou tahle esej líčí, není fikce jen do té doby, dokud se nerozhodnete.