Před šesti lety dvě letadla ovládaná muslimskými teroristy zaútočila na World Trade center, dvouvěžovou dominantu New Yorku a symbol světové ekonomické (či spíše civilizační) globalizace. Postarala se tak o dramatické a definitivní ukončení Fukuyamova snu o „konci dějin“ (míněno všesvětové zavládnutí klidu a prosperity v duchu angloamerické demokracie a tržní svobody) a dala za pravdu Samuelu Huntingtonovi, mluvícím o „střetu civilizací“ (míněno západní, euroatlantické, pro kterou je charakteristická vazba na kulturní kořeny křesťanství, židovství a helénismu, a východní, spjaté s orientálním hodnotovým systémem, především islámem). Po roce 1989, kdy došlo k rozpadu reaganovské „Říše zla“, tedy konci studené války a postupné likvidace komunistické totality, to byla první zlomová událost, která posunula, nebo měla posunout, nejen ekonomickou či geopolitickou mapu, ale především měla sehrát katarzní roli v myšlení lidí. Otázka zní: co ze zaprášené vzpomínky na 11. září 2001 dodnes žije?

Jednu z odpovědí poskytl pravděpodobně hlavní strůjce útoku na WTC, Usáma bin Ládin. Pochválil ve svém televizním projevu americké demokraty a jejich filosofické a žurnalistické pomocníky (třeba Noama Chomského) za jejich deklarovaný odpor vůči americké přítomnosti v Iráku. Nejhledanější terorista světa však střelil vedle. Američtí demokraté mluví o odchodu z Iráku jen proto, že američtí republikáni prosazují setrvání amerických vojáků v Iráku. Kdyby republikáni prosazovali odchod, demokraté by zuby nehty hájili vojenskou přítomnost v této ropné zemi. Protože konec konců nejde o nic méně, ale ani o nic moc více, než o bubnování do příštích presidentských voleb. Ládin svou sympatií pro anti-bushovské názory přihrál notné procento voličů Bushovu nástupci, ať už jím bude z řad americké pravice kdokoli.

S tím souvisí i dnešní pohled na americkou politickou scénu. Když se podíváme jen očima, která nabízejí média, pak nutně dojdeme k závěru, že dominantní téma diskusí dnes není, zda příští president bude demokrat či republikán, ale zda ten demokratický president bude mít tmavou pleť nebo bude nosit sukně. Intelektuálové opět začali ostřit svá pera k posměšné palbě na George W. Bushe, jako by domnělý stín jeho mandátu měl očernit i sebemenší šance jeho pokračovatele, ať už jím bude kdokoli.

Obojí je směšné, trapné a nemístné zároveň. Předchozí volby nás myslím dobře poučily o tom, jak může dopadnout, když ze souboje rovnocenných předem vyloučíme jednoho z nich a druhého obdaříme aureolou a mediální láskou. Kerry prohrál svůj souboj s Bushem nejen proto, že Bush mohl argumentovat porážkou Saddáma Husajna, nýbrž proto, že byl příliš adorován novináři, umělci a všemi dalšími veřejnými osobami, které žijí v bludu, že jejich slovo má přesvědčovací váhu. Ono má někdy spíše váhu odpuzovací. Lidé prostě méně věří něčemu, co se jim příliš vnucuje. Mají pak pocit, že jsou kráceni v právu na svobodnou úvahu a volbu. A na to jsou lidé v demokracii obzvlášť citliví, lhostejno, zda jde o špičkového ekonoma z Manhattanu, či prostého farmáře z Kansasu.

Ostatně: proč chodit tak daleko. U nás dnes je veden podobný boj. Hledá se Antiklaus. Kdokoli, kdo by měl aspoň trochu odvahy jít do klinče v příštích presidentských volbách, nebyl ostudou sám pro sebe a pro své navrhovatele, a navíc se na něm shodli všichni zleva i zprava, jejichž jediným společným jmenovatelem je odpor k Václavu Klausovi. Nastala etapa masivního mediálního masírování veřejnosti, kdy budou předváděni jak na kolotoči kandidáti (stejně jako zjara 2003), jimž to nebude trapné nebo kteří mají s Klausem nějaký ten účet z dřívějška. Média spolu s intelektuální obcí se přetrhnou, jen aby představila v nejrůžovějších barvách každého, kdo se nejmenuje Klaus. Jak to pak dopadne v samotné volbě Parlamentem, je ve hvězdách. Kdyby byla přímá volba, je výsledek předem znám. Proto se přímé volby drtivá většina stran včas polekala a ponechala ji jako rétorické cvičení až pro volby příští, jichž už se nenáviděný Klaus ze zákonných důvodů nebude moci zúčastnit.

Jaká je souvislost mezi Usámou bin Ládinem a českými, resp. americkými levicově liberálními intelektuály? Tito intelektuálové jsou nepoučitelní – dokonce i tváří v tvář namířenému samopalu v rukou opravdu nebezpečného individua zastupujícího skutečného nepřítele dnešní civilizace. Tito intelektuálové jsou neschopní rozeznat podstatné od nepodstatného, považují své malé osobní půtky za celým světem hýbající dramata a nemají dostatek odpovědnosti, a konec konců pokory a úcty k ostatním, aby respektovali skutečnost a nesnažili se jí vnutit své vlastní obrysy a záměry. S trochou nadsázky lze říci, že pro tento typ liberálů je bin Ládin menším ztělesněním zla, než možná verbálně méně vznešená, možná trochu rigidní, ale velmi praktická politika bushovského či klausovského typu. Je pro ně přijatelnější nekonečný appeasement a hledání průsečíků v mimoběžkách, než jasná představa, která obsahuje možná méně efektního vizionářství, ale je čitelnou jistotou pro čas, který žijeme.

Je smutné, že právě toto je třeba psát v den šestého výročí představení, jímž se anticivilizační terorismus uvedl na opravdu globální scénu a stal se jedním z klíčových hráčů světové politiky. Ještě smutnější by bylo za čas zkonstatovat, že máme tolik teroristických útoků, kolik jsme si zasloužili…

(Psáno pro Česká média)