V Poslanecké sněmovně se hromadí podněty ke změně Ústavy ČR. V roce 1991 byla šita poměrně horkou jehlou, s omezením vlivu politické levice, a má řadu děr. Čas také přinesl nové náměty, co by do ní mohlo být zapracováno. Uvažuje se o posílení pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu, zavedení klouzavého mandátu, přímé volbě starostů, prodloužení mandátu ústavních soudců (a jejich volení jen na jedno období) nebo o zanesení institutu veřejného ochránce práv do ústavy.

Nejvíc pozornosti ale budí úprava pravomocí prezidenta republiky. Hovořilo se o ní už při změně způsobu volby z nepřímé (parlamentní) na přímou. Nakonec se se změnami šetřilo, což snad nejhlasitěji kritizovala KSČM. V kampani před posledními sněmovními volbami se za zpřesnění prezidentských kompetencí nejvíce zasazovala ČSSD, slyšet ale bylo i ANO. Tento bod se také proto ocitl v základních dokumentech, na nichž byla založena vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL.

Minulost je důležité si připomínat, aby nedocházelo ke zbytečnému spojování změn prezidentských pravomocí s posledními aférami Miloše Zemana. Prezidentské kompetence ve svůj prospěch natahovali, nebo rovnou překračovali, i jeho předchůdci.

Václav Havel na počátku svého federálního mandátu zadělal na česko-slovenské napětí a na konci mandátu českého podepsal dopis „koalice ochotných“ na podporu kontroverzní invaze do Iráku. Tím výrazně znejasnil zahraniční politiku země, za niž přitom zodpovídá vláda.

Václav Klaus zase komplikoval pozici ČR v Evropské unii. Odmítal například podepsat její Lisabonskou smlouvu. Zdráhal se ale signovat i české zákony, které mu nebyly po chuti. Nechtěl jmenovat nové soudce z řad mladých právníků, kteří přitom splňovali veškeré náležitosti. Blokoval odvolání ministra školství Dobeše z Nečasovy vlády. A na hraně byla i amnestie, kterou Klaus vyhlásil v závěru svého hradního pobytu.

Zemanovy přešlapy máme v živé paměti všichni. Z hlediska ústavy byla pozoruhodná jeho nevůle jmenovat profesory nebo žonglování s udílením milostí. Veřejně prohlásil, že nejmenuje Jana Veselého předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem. Na pováženou jsou i smělé Zemanovy iniciativy v zahraniční politice (namátkou útok na tzv. Islámský stát), které nekonzultuje s vládou.

Nedělá si ani těžkou hlavu s termíny a lhůtami. Po volbách svolal Sněmovnu na nejzazší možný termín, měsíc po zvolení nových poslanců. Bohuslava Sobotku jmenoval premiérem až po 83 dnech a jeho vládu po 95 dnech po volbách. Přitom pravděpodobný koaliční půdorys se zjevil už den po volbách. Jmenování ministrů chvíli podmiňoval a pak zase nepodmiňoval předložením čistého lustračního osvědčení. Každého adepta na členství ve vládě rovněž podrobil osobnímu pohovoru.

Sobotkova vláda přesto svoje ambice na změnu prezidentských pravomocí krotí. Premiér původně hovořil třeba o třiceti dnech od voleb, do nichž by prezident musel jmenovat předsedu vlády (ten má zase třicet dnů na předstoupení před Sněmovnu s žádostí o důvěru). Nyní vláda předkládá vágní formulaci – bez zbytečného odkladu. Možná ústavní právníci vědí, co to znamená. Takový Miloš Zeman to ale netuší. O ústavních zvyklostech říká, že jsou „idiotské“ a dodává, že se drží jen toho, co je v ústavě napsáno.

Logický je vládní snaha podmínit jmenování členů bankovní rady ČNB souhlasem Senátu. Roli horní komory by případně mohla převzít i vláda. Důležité je, aby obsazení klíčových pozic v národní bance nepodléhalo jedinému člověku. Představme si, že by v prezidentské kampani některého z kandidátů finančně podpořila nějaká silná finanční skupina výměnou za příslib, že „jeji člověk“ bude dosazen do bankovní rady...

Moudré je také dát každé parlamentní komoře zvlášť možnost iniciovat stíhání prezidenta před ústavním soudem. Český prezident podle ústavy není z výkonu své funkce odpovědný. Jak je ale potom možné svěřit mu vážné kompetence? Volat k odpovědnosti lze různé exekutivní aktéry – premiéra, ministry, hejtmany, starosty..., jen prezidenta ne. Už proto by buď měly být jeho úkony stvrzovány ústavně odpovědnými činiteli, anebo by měla být umožněna jeho odvolatelnost – v nám blízkých zemích, Rakousku a Slovensku, lze přímo voleného prezidenta odvolat lidovým hlasováním.

Není pochyb, že změna pravomocí prezidenta je téma diskutabilní. Různé názory na ně mají politici, ústavní právníci i politologové. Zcela zvrhlé však je spojovat tuto debatu s jedním jediným člověkem, zvlášť když Česká republika může zohlednit výkon mandátu třemi různými osobnostmi.

Rovněž si připomínejme, že vymezení pravomocí by nemělo podléhat způsobu volby, nýbrž prezidentově roli v ústavním systému a také nastavení poměrů a vztahů mezi všemi ústavními aktéry. Podstatné je jedno: ČR je parlamentní republikou.

NašiPolitici.cz