Když v roce 1998 založili Miloš Zeman a Václav Klaus kartel nazvaný „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí“, byla popřena sama dynamická podstata politiky. Zodpovědná opozice se sotva může vzdát práva iniciovat hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Rezignovala by tím na svoji kontrolní roli opřenou o znění ústavy.

Kupodivu dnes se řady zastánců vize nečinné opozice povážlivě rozšířily. Ještě před pádem druhého Topolánkova kabinetu jsme v tisku napříč názorovým spektrem mohli číst, že vláda je slabá, neúspěšná a že rozvrat justice je dostatečně vážným důvodem, aby skončila. Jakmile se tak stalo, spadla verbálním revolucionářům čelist. A spustili: Že odvolání vlády během českého předsednictví v Evropské unii je nezodpovědné, že nebyla zas tak špatná a že její vystřídání má smysl pouze, bude-li na stůl položena životnější alternativa...

Ostřílený parlamentní harcovník, předseda klubu lidoveckých poslanců Pavel Severa, dokonce nazývá vyslovení nedůvěry vládě „pochybením“, přestože se jedná o legitimní ústavní nástroj opozice či nespokojených zákonodárců z koaličního tábora. Severa, jeho protějšek z čela klubu ODS Petr Tluchoř a místopředseda občanských demokratů Ivan Langer poskytli pondělním Lidovým novinám rozhovory, ve kterých soutěžili o nejkatastrofičtější popis situace. Jejich soudy se dají shrnout asi takto: Jiří Paroubek teprve nyní postupně hledá důvody, proč sociální demokraté vlastně vyslovili nedůvěru vládě. Není na vládu připraven, nemá sílu ani řešení. On něco zničil, on má ostudu a on by měl teď dokázat, že dokáže tu svoji fatální chybu odstranit nějakým konstruktivním přístupem. Odpovědnost za současnou situaci je jednoznačně na ČSSD.

Ne dosti na tom. Rozum prchl, nastoupily emoce. ODS na internetu zveřejnila klip přirovnávající vyslovení nedůvěry vládě Mnichovu 38, únoru 48 a invazi vojsk Varšavské smlouvy 68. Odstupující premiér Mirek Topolánek nadto v sobotním deníku Právo nenápadně vypustil termín „vlastizrada“.

Realita je přitom prostší. Dosavadní opozici se pravicová koaliční vláda nelíbila nikdy. Kritizovala její politiku v resortech zdravotnictví, vnitra, spravedlnosti, financí, školství, obrany, zahraničních věcí a dalších. Připomínala její opírání se o přeběhlíky i podezřelé kauzy kolem Jiřího Čunka či Marka Dalíka. Ani na pátý pokus by ale neuspěla, pokud by jí nepomohly dvě Martinem Bursíkem vyloučené poslankyně, kterým zelená politika nepřipadá dostatečně zelená, a dva poslanci zvolení za ODS, podle nichž je Topolánkova pravice málo pravicová.

Připomeňme si ale, že rozprava před klíčovým hlasováním přinesla ještě jeden pozoruhodný jev. Lídři Strany zelených kritizovali nejen sociální, ale i občanské demokraty. Z lidovecký lavic zase zazněl výčet toho, čemu KDU-ČSL ve vládě zabránila nebo brzy zabrání: privatizaci zdravotních pojišťoven, takzvaným opt-outům v penzijním pojištění nebo privatizaci Letiště Ruzyně. Malé strany se jednou rukou drží ODS, druhou přitom poťouchle Topolánkovi přidělávají oslí uši. Za společného kazisvěta však koaliční partneři mají ČSSD.

Sociální demokracie byla tlačena, aby představila svůj „plán B“. Jako by nestačilo, že pád vlády posílil naději v návrat právního státu s demokratickou politickou kulturou, bez nakupování poslanců, bez metod pozitivní a negativní motivace. Lidový dům oznámil, že si přeje přechodnou vládu odborníků a předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Při tom všem nevyloučil dotažení českého předsednictví Evropské unie rekonstruovanou Topolánkovou sestavou, to znamená bez ministra vnitra Ivana Langera, a odmítl rychlokvašenou a účelovou změnu volebního zákona, ačkoli by na ní sama ČSSD vydělala.

Mirek Topolánek odmítl Ivana Langera pustit a ze sociálně demokratického scénáře si vybral druhou alternativu - rychlé uvolnění prostoru zcela novému kabinetu expertů bez partajní legitimace. Podoba této přechodné „polopolitické“ vlády demokratických stran se již rýsuje a známe už také říjnový termín předčasných voleb. Všichni, co se pídili po „plánu B“, musí být spokojeni. ČSSD jej představila a úspěšně se - bez ohledu na mediální přestřelky a nervozitu Mirka Topolánka - realizuje. Volby následně provětrají parlament i exekutivu, hlavně však my, voliči, budeme moci rozsoudit zničující politický spor, který od června 2006 vedou dvě největší tuzemské partaje.

To stojí i za případnou výměnu ministrů v průběhu beztak poněkud svérázného českého předsedání Evropské unii, držícího se sloganu „Evropě to osladíme“. Podstatné je, aby čistky nepostihly kompetentní náměstky a další klíčové diplomaty, úředníky a organizátory. Doufejme také, že ODS je stranou natolik konzervativní a seriózní, že se nebude mstít na Lisabonské smlouvě, kterou sám její předseda podepsal a slíbil doma prosadit.

Vzrušené diskuse nad červenou kartou poslanců Topolánkovu kabinetu brzy pominou. Neměly by však zapadnout některé náměty na úpravu ústavy, aby základní zákon státu předcházel vládním krizím a usnadňoval jejich řešení. Za zmínku stojí například institut konstruktivního vyjádření nedůvěry vládě, který třeba v sousedním Německu dovoluje povalit vládu, jen pokud je nachystána alternativní parlamentní, potažmo vládní většina. Zjednodušit by se též mělo rozpuštění Sněmovny a vydláždění cesty k předčasným volbám. Kutilství formou ad hoc ústavních zákonů zkracujících volební období je totiž stabilní demokracie nedůstojné.

V upravené podobě vysíláno 1.4.2009 na ČRo6