Andrej Babiš může být spokojený. Sociální demokraté s ním budou dál jednat, ačkoliv na nich nenechá nit suchou.

A pro komunisty je důležitější vrabec v hrsti než holub na střeše. Než čekat, až jejich radikální program osloví davy protestních voličů, je pro ně snazší obsadit pár vlivných pozic ve státní správě či státních firmách a ukázat elektorátu, jež je dosud neopustil, že jsou aspoň k čemu.

Ještě nevíme, jak dopadne vnitrostranické referendum v ČSSD, ani zda se Vojtěchu Filipovi po jen těsně vyhraném sjezdu nezačne ježit členská základna, v níž převažují tradicionalisté. Vedení obou partají se každopádně rozhodla vydat zdánlivě lehčí cestou.

Jsou přesvědčena, že víc získají jako sparingpartneři ANO, než kdyby se sociální demokraté a komunisté museli pracně odlišovat od zbytku opozice, natožpak od babišovců realizujících celou řadu bodů jejich politických programů. První vlaštovkou je vládní rozhodnutí zavést pětasedmdesátiprocentní slevu na dopravu pro studenty a seniory.

Alternativou by musela být důsledná kritika Babišova kabinetu zleva. Například poukazování na to, že nestačí lidem slibovat a dávat, ale také že je nutné na to někde vzít – přičemž s mantrou o lepším výběru stávajících daní si premiér nevystačí napořád. ČSSD a KSČM by musely tématizovat sektorovou a korporátní daň, stejně jako daňovou progresi u daní z příjmu právnických i fyzických osob.

Vyrovnat se hnutí ANO s jeho profesionálním marketingem by nebylo snadné. Navíc poté, co se mnozí lidé cítí být zklamání dřívějšími politickými reprezentanty, vidí v Andreji Babišovi naději na změnu a jsou k němu podstatně tolerantnější než k jeho předchůdcům.

Levice by musela být pečlivější a srozumitelnější ve formulování programových tezí, být nablízku svým voličům, rozhýbat komunikaci na sociálních sítích a zamířit třeba i k občanských sdružením a aktivistům mimo stranické spektrum. V krátkodobém výhledu by byl efekt toho všeho nejistý. Spíš by to sociální demokraté a komunisté dělali pro svoji pozici v době, kdy Babišova hvězda pohasne a bude se hledat, na koho svést zklamaná očekávání.

To jsme si ale popsali scénář, který se patrně nenaplní. Ten realističtější počítá s tím, že ČSSD oproti ANO uhraje víc, než se zdálo ještě před třemi týdny. Jan Hamáček spolustraníkům sdělí, že s dohodou o koalici spojuje svoje setrvání v křesle předsedy. Oranžoví ponesou spoluodpovědnost za resorty, jež symbolizují Babišův střet zájmů. Navrch dostanou ministerstva, na nichž jsou jako doma a na nichž budou makat na prosazování svých vizí, kterých se v poslední fázi před veřejností ochotně ujme premiér.

Spolupracující týmy umožní, aby koalice ANO a ČSSD získala ve sněmovně důvěru. KSČM se přitom bude tvářit jako odpovědná opozice. Kde se s vládou názorově prolíná, tam ji podporuje, jinde ostře kritizuje - a ke všemu ještě kádruje ministry a jejich podřízené.

Prvním testem by spojenci prošli na podzim v komunálních a senátních volbách. Kdyby se nedařilo KSČM, urychlí se v ní střídání, jež ale nebude ideové, nýbrž generační. Vojtěch Filip si za nástupkyni vychovává podobně pragmatickou Kateřinu Konečnou, kterou v sobotu chytře doporučil za svoji místopředsedkyni. Také v ČSSD by se mezi současnými špičkami jistě našel někdo, kdo by slíbil obstarat tučnější kořist než Hamáček.

Jediný klidný by mohl být Babiš. Když bude nejhůř, má po ruce SPD. S Tomiem Okamurou se sice rádi nemají, ale oba vědí, jak to v byznyse chodí. A česká politika se byznysu podobá stále barvitěji.