22.9.2021 | Svátek má Darina


POLITIKA: Co budu dělat, až budu dospělý, maminko?

12.7.2021

Kdysi dávno, v hluboké totalitě, jsem v jedněch novinách našel “vtip“, který měl být dokladem nemohoucnosti kapitalistického systému. Někde v Bronxu se ptá dítě maminky: A co budu dělat, maminko, až budu dospělý? Inu, co bys dělal, chlapče, odpovídá maminka. To, co dědeček a tatínek. Budeš žít ze sociální podpory…

Vzpomínám si, že mě to tehdy značně pohoršovalo. To jsem ovšem netušil, že se téhož za pár desítek let dočkám ve své rodné zemi.

Situace rodin, které žijí na podpoře, je v naší zemi více než strašná. Ovšem když se začtete do stránek místních deníků, týdeníků a jiných tiskovin, moc se o této problematice nedozvíte. Čtenáře (zřejmě i autory agenturních zpráv) spíše zajímají zprávy o tom, „které slavné ženy zažily sexuální násilí“ a jiné senzace, než velice tristní situace jisté sociální skupiny našich spoluobčanů.

Stát, aby „uklidnil své svědomí“ (otázkou je, zda má stát vůbec nějaké svědomí), lije do neuvěřitelně „bezedného problému“ rok od roku čím dál tím vyšší částky v miliardách. Stát, který v tomto případě prezentuje především Ministerstvo práce a sociálních věcí, totiž nic jiného neumí a - mezi námi - vůbec se nesnaží, aby něco jiného uměl. A navíc bezvýhradně podporuje obchodníky s chudobou. Při střídání vlád toto dědictví bez odporu přebírá další vládní formace.

Poskytování sociálních dávek, jak jsme si mohli nedávno přečíst v agenturní zprávě o prověrce této problematiky, kterou provedl Nejvyšší kontrolní úřad, rok od roku představuje vyšší a vyšší sumu. Jen na podporu bydlení stát vynaložil v letech 2012-2016 téměř 60 miliard korun. Navzdory tomu se za posledních více než deset let zvýšil počet sociálně vyloučených lokalit o tři stovky. V roce 2006 bylo u nás 310 vyloučených lokalit, v nichž žilo 80 000 lidí. V roce 2015 byl počet sociálně vyloučených lokalit vyšší než 600 lokalit se 115 000 obyvateli. Stát totiž vyplácí příspěvek a doplatek na bydlení po neomezenou dobu, tedy navždy a v podstatě komukoliv. Že jdou tyto peníze převážně na účty spekulantů, to nikoho nevzrušuje. Že navíc ponižujeme lidskou důstojnost občanů, kterým nedovolíme, aby platili nájemné sami, neboť ho posíláme na účet zmíněných spekulantů. Námitky, že kdyby naši sociálně potřební spoluobčané dostali peníze v hotovosti na ruku, tak by je propili, neobstojí. A také v tomto směru nesmíme a nemusíme paušalizovat, než radši nalézat příliš pohodlná řešení (obchodníci s chudobou).

Před pěti lety poskytlo Ministerstvo práce a sociálních věcí krajům a obcím účelové dotace vyšší než půl miliardy korun. Byly určeny na zvýšení počtu sociálních pracovníků, kterých bychom namísto dosavadních patnácti set potřebovali asi třikrát více. Hádejte, o kolik se zvýšil počet sociálních pracovníků díky oné půl miliardové dotaci? Nezvýšil se vůbec a ministerské úředníky to nechalo v klidu.

Zrovna tak pravděpodobně nesplňuje svou předpokládanou úlohu vládní Agentura pro sociální začleňování. Ani totiž nemůže, její úloha je špatně postavená a naprosto nekompetentní. Zrovna tak by bylo nesmyslné z oné stále se zhoršující sociální situace vinit pouze vlády a ministerstva. Prsty si pálit nechtějí ani politické strany a hnutí. Výše uvedenou problematiku v jejich programech nenajdete vůbec. Ne, že by je nezajímala. Ani jedna ze stran či hnutí v této zemi totiž neví, jak uvedenou situaci řešit, pomineme-li nic neřešící program strany jistého Okamury. Proto se této tematice ve svých programech naprosto vyhýbají, případně učiní nějakou vágní zmínku.

Existuje vůbec nějaké řešení? Onen velice složitější problém tkví totiž svou podstatou v onom „kouzlu“ toho v počátku textu uvedeného rozhovoru synka s maminkou. Jak tedy dále? Není třeba mít velké matematické vzdělání k tomu, aby si člověk spočítal, k jakým číslům se dostaneme za nějakých deset nebo patnáct let, čehož se zřejmě dožije i většina čtenářů tohoto webu.

Již slyším ony námitky, Když jsi tak chytrý, navrhni řešení. Existuje vůbec? Sociálně vyloučené lokality jsou ve všech státech, byly u nás i za první republiky. Žádné navrhované řešení se neosvědčilo. V žádném státě.

Problém je totiž v tom, že neexistuje žádné paušální řešení tohoto problému. Kdysi dávno jsem dělal rozhovor se zajímavým mužem. Byl prvorepublikovým policajtem, sloužil ještě dva roky po válce, posléze šel radši do penze, když viděl, co se děje nejen v policejních službách.

Vyprávěl mi, že na podzim roku 1947 přijela do obce, ve které bydlel, skupina kočovných cikánů. Kde se vzali, tu se vzali. Dva koně, maringotka. Hospodyně zavíraly slepice a sbíraly prádlo. Cikáni rozbili svůj tábor kousek za vesnicí. Občané se obrátili právě na tohoto muže, aby s nastalou situací něco udělal.

Vyřešil jste to? Vyřešil. A jak?

Tento muž se večer odebral do onoho cikánského tábora. S vajdou si sedli k ohni a vypili pár skleniček z lahve, kterou onen stále ještě policajt, přinesl. Probrali leccos a na konci rozhovoru náš muž pronesl, že musí domů a jít brzy spát, protože druhý den přijede do obce komise a bude rekvírovat koně pro potřeby armády.

Druhý den bylo na tomto místě pouze pár slabě doutnajících oharků.

I v tomto případě je náznak mnohých netradičních řešení, která ovšem nikdy a nikde neumí vlády a státy. Navíc řešení není v pouhém vyhrožování, ale spíše v pochopení situace. Ona netradiční řešení umí (ve státech demokraticky vyspělých) tolik potřebné a poctivé občanské aktivity. Nebudeme je ale nikdy mít, pokud před tímto problémem budeme zavírat oči. Chováme se totiž jako malé děti, které se domnívají, že když zavřou oči, tak nejsou vidět.

Chtělo by to program, s nímž kdykoli může přijít některá z demokratických stran. A zajistí si slib dalších stran, že budou v každém volebním období v tomto programu pokračovat, bez ohledu na výsledky voleb. Je to jedno z možných řešení, avšak v našich spletitých politických poměrech téměř nemožné. Takže budeme do onoho „bezedného problému“ cpát další a další miliardy. Ono to zřejmě nikomu nevadí. Jinak by se o tom více psalo a debatovalo.

Když bylo po druhé světové válce třeba osídlit pohraničí, dostávali v místních obcích tajemníci národních výborů příplatek tisíc korun za každou cikánskou rodinu, která se v té či oné pohraniční obci přihlásila k trvalému pobytu. K tomu musíme přičíst i bezvýhradní pracovní povinnost, kterou komunistický režim tvrdě vyžadoval. Vyhnuli se tomu již tenkrát dvacetiletí „stoprocentní“ invalidé. Dalo se to vždycky nějak zařídit. To vše jsme nějakým způsobem zdědili a navíc se nám to všem rozbujelo tím, že již neexistuje povinnost pracovat. Nic proti tomu. Jsou zde ovšem mnohá „ale“.

Jeden z příkladů: Dnes ovšem není nutné zcela švindlovat. Pokud dítě v této problémové rodině ukončí povinnou školní docházku, nejde (většinou na radu rodičů) do učení ani případně na další školu. V takovém případě by totiž rodiče brali na tohoto učně či školáka pouze rodinné přídavky. A tak mu poradí, aby zůstal doma. Po jisté době totiž dostane podporu v nezaměstnanosti, která je značně vyšší než přídavek na dítě. To je pouze jeden z paradoxů našeho „sociálního“ systému, který bohužel je spíše asociální.

Jsou ovšem v této zemi aktivní a činorodí občané, kteří řešení mají a uplatňují. Například společnost LIGA o.p.s. v Bruntále již od roku 1990 (původně občanské sdružení) koná spolu s dalšími sociálními subjekty za výrazné aktivní podpory města, národních a nadnárodních programů, úžasné věci. Zkuste si projít jejich webové stránky i stránky města. Princip jejich třicetiletých aktivit spočíval a spočívá v tom, že se nikdy nebáli svěřit určité zodpovědné úlohy těm, na jejichž sociální postavení byl ten či onen projekt zaměřen. Před lety například byla v jedné vyloučené lokalitě vytvořena z místních občanů skupina pracovníků, kteří zde plně nahradili technické služby města. Ke spokojenosti všech.

Takže řešení existují. Je pouze nutné umět oddělit zrno od plev a nedovolovat nikomu, zejména státu, aby mhouřil, natož zavíral oči s tím, že bude neviditelný. Jenže jak známo, když je již na problém ze všech stran vidět, bývá většinou proklatě pozdě.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.