Vládní spolupráce ANO a SPD získává stále reálnější obrysy

První cudné úsměvy a nesmělé dotyky jsou tu. Meze sice chladnou a rezaví, ale na politické scéně se dost možná rodí nový vztah. Na první pohled pragmatický, spíš z rozumu než z lásky, což ovšem nemusí znamenat, že jen krátký a bez perspektivy. V hlavní roli vystupuje hnutí ANO Andreje Babiše a hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury.

Když strany začnou uvažovat o nějakém divokém scénáři, nejprve jejich lídři nasliní prsty, zjistí, odkud vane vítr, a pak jejich pobočníci vypustí pokusné balonky. Toho jsme byli svědky v minulých dnech.

Nejprve předseda Poslanecké sněmovny a místopředseda ANO Radek Vondráček nevyloučil koalici ANO a SPD. To by ještě mohlo působit jako tuctová odpověď na tuctovou otázku. Ovšem Vondráček zároveň zpochybnil označování okamurovců za extremisty, jakkoliv se v tomto duchu nesou i výroční zprávy ministerstva vnitra a Bezpečnostní informační služby. Podle něj se chovají korektně a jemu osobně nic špatného neudělali.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Také první místopředseda SPD Radim Fiala si dokáže představit povolební spolupráci s hnutím ANO, prý spolu měli v minulém volebním období největší shodu. Pyšný je například na společné zrušení superhrubé mzdy.

Program za křesla by SPD nevyměnila, koneckonců ztráta protestního odéru by pro ni byla riskantní, přesto je už Radim Fiala ochotný hovořit i o společném koaličním programu.

Kdo si vzpomene na dění po volbách 2017, nemůže být překvapen. Už tenkrát Andrej Babiš koketoval s myšlenkou na holport s SPD. Ruka v rukávu neskončila, poněvadž se postavila proti výrazná část hnutí ANO a jako koaliční partner se nabídla sociální demokracie. Přesto v řadě hlasování Babiš ČSSD obešel a spolehl se raději na SPD. Dojemná shoda panovala třeba nad volbou mediálních rad.

Tomio Okamura po celou dobu opakoval, že mu nejvíc vadí vládní účast a kroky sociálních demokratů. Ti nyní zápasí o sněmovní přežití a SPD si za nového úhlavního nepřítele vybrala Piráty. I v tom je s Babišem zajedno.

Podstatné bude finální rozdělení mandátů. Je ale pravděpodobné, že kdyby ANO a SPD daly – klidně i za přispění komunistů – dohromady většinu, šlo by o jednu z reálných cest, kudy by se mohla povolební situace ubírat. Česká republika by nebyla originální. Když kdysi vstoupili do rakouské vlády Svobodní, strhl se poprask. Časem si Evropa zvykla.

V Maďarsku dnes mají navrch národovci Viktora Orbána, v Polsku zas sociální Jaroslawa Kaczynského konzervativci. Vláda, v níž by se potkalo ANO a SPD, by se jimi patrně nechala inspirovat. Zelenou by získal populistický patriotismus, který by nás vzdálil liberálnímu evropskému západu a přiblížil autoritářskému modelu.

Pro Babiše by to byla zatěžkávací zkouška. Okamura by jej od verbální kritiky Bruselu tlačil ke zřetelné akci, zejména k referendu o vystoupení z Evropské unie. V pohledu na ně se dosud ANO a SPD liší. Babiš je pro krotší verzi zákona o obecném referendu, SPD a KSČM naopak tvrdí muziku.

Legislativního vymezení celostátního plebiscitu jsme se ani za končícího kabinetu nedočkali, pro krajní pravici a levici je však stěžejní kótou, kterou chtějí dobýt.

Otázka je, co s tímto vývojem mohou provést konkurenční strany. Konzervativní koalice Spolu na billboardech vsadila na strašení Babišem, Okamurou a Filipem. Dokáže jim tím ale ubrat hlasy? Neměly by spíš subjekty z hlavního politického proudu přemýšlet, jak radikály oslabit?

Nápovědu skýtají průzkumy, podle nichž se lidé zajímají především o stav zdravotnictví a ekonomiky či o úroveň sociálních jistot.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus