Dohoda, která se rýsuje mezi státem a církvemi, vyvolala bouřlivou debatu o penězích a majetku, zatímco o poslání církví se cudně mlčí. Vláda schválila návrh zákona, jímž chce církvím vydat třetinu majetku, o nějž „přišly“ po 25. únoru 1948, a zbylé dvě třetiny jim nahradit penězi. Finační kompenzace ve výši 83 miliard vyšplhá i s úroky během šedesáti let na 270 miliard korun. Vedle toho bude stát po dobu dvaceti let sedmnácti registrovaným církvím vyplácet příspěvek na činnost: dnešní částka 1,3 miliardy se bude každoročně snižovat o pět procent až k nule.

Obce se radují, že padnou tzv. blokační paragrafy a pozemky naleznou své vlastníky. Zato opozice, roztrpčená arogancí Topolánkovy koalice a povzbuzená rebely z ODS, spočítala, že vládní deficit vzroste o nějaká dvě tři procenta, čímž se ČR ocitne zcela mimo jakýkoli představitelný konvergenční program pro plnění maastrichtských kritérií, jež jsou nastavena pro přijetí společné evropské měny. Levice navrhuje sumu, určenou od zeleného stolu, snížit a pokrýt ji výnosy z privatizace jiného státního majetku.

Politické kulky sviští vzduchem a přehlušují klíčový aspekt církevní odluky. Církve v demokratickém uspořádání české společnosti dosud hrály víceméně veřejnoprávní úlohu. Doteď následujeme principy rakousko-uherské legislativy. Již za první čs.republiky měly církve od státu majetek jen svěřen, stát jej dozoroval a uděloval souhlas k jeho zcizení nebo zatěžování. Stát zároveň uznával, že role církví přesahuje jejich vlastní zájmy a cíleně je dotoval. Naneštěstí v období 1948-1989 komunisté, kterým pojem veřejná služba nic neříkal, všechno buransky shrábli do erární kapsy.

Jenže stávající církevní elity o veřejnoprávní status, který zatím náleží třeba univerzitám či České televizi a Českému rozhlasu, nestojí. Chtějí absolutní odluku od státu a vyplacení peněz takříkajíc na dřevo. Za čas se tak postaví bok po boku zahrádkářským a turistickým spolkům, tedy obyčejným občanským sdružením. Nu což, pravidelně do kostela podle výzkumů nechodí víc než čtyři procenta populace.

Ani oslovování širšího spektra občanů se církvím příliš nedaří. Česká biskupská konference prý vydává stanoviska k nezaměstnanosti, důchodové či sociální reformě, nikdo však o nich neví. Kdopak zná názor katolíků, evangelíků nebo pravoslavných na radar, čínskou olympiádu, klimatické změny…? Osvícený biskup Václav Malý se zajímá o lidi dobré vůle v nesvobodných zemích. Leč toliko coby turista, civilní osoba, na soukromé náklady.

V běhu dní je o církvích slyšet méně, než by se slušelo. Občas zaujmou charitou nebo pečlivou správou hospiců. Jinak vegetují kdesi za zdí, kterou odluka od státu pouze zvýší. Jenom jejich ekonomové mají těžkou hlavu: například státní příspěvek na platy římsko-katolického arcibiskupství nyní činí 100 miliónů korun ročně. Za dvacet let bude nulový. Církve, včetně naší největší, se budou muset dokázat uživit samy. Nic záviděníhodného.

Ubíráme se ve francouzských stopách. Od odluky z roku 1905 je tamní stát sekularizovaný. Majetek mohou církve vlastnit jako kulturní sdružení, budovy a kostely jsou státní. I katolíci jsou relativně chudí. Německo a Rakousko, země nám bližší, přiřkly církvím veřejnoprávní status, který jim poskytuje právní, majetkovou a procesní způsobilost. Také charitativní činnost je státem podporována. Církve jsou poměrně bohaté a vlivné. Mimo jiné též pomáhají dohlížet na veřejnoprávní sdělovací prostředky.

V České republice církvím ambice chybějí. Bolavé rány z minulosti se pokusí zakrýt tučnou finanční injekcí a budoucnost je netrápí. Zdá se, že na vše ostatní už ve zdejší bezvěrecké společnosti rezignovaly. Bohužel pro ně, politiky i veřejnost. V éře sílícího multikulturního dialogu, ba náboženských střetů by pevnější institucionální zastřešení tradičních hodnot křesťanské civilizace vůbec nebylo na škodu.

Ve zkrácené podobě vyšlo 17.4.2008 v Hospodářských novinách