Česká vláda se v minulých dnech zabývala pozicí České republiky při jednáních o budoucím evropské rozpočtu rozpočtu pro období 2007 až 2013, které bude vrcholit v následujících týdnech. První vážné rozhovory na toto téma ztroskotaly během červnového summitu EU za lucemburského předsednictví. Tehdy Francie, podporovaná několika dalšími státy, odmítla reformu výdajů na společnou zemědělskou politiku, z níž těží především právě francouzští zemědělci a odčerpávají tak podstatnou část evropských financí. Velká Británie byla ochotná vzdát se svého rabatu (určité slevy na příspěvcích do rozpočtu vyjednaných ještě za vlády Margaret Thacherové), pokud by Evropská unie zahájila potřebné reformní kroky již jako nedílnou součást nového rozpočtu. Francouzi však o žádné reformě nechtějí slyšet a dohoda zatím ztroskotala.

Obtíže se schvalováním evropských financí vyplývají i ze vzrůstajícího počtu zemí v EU, neboť s rozšířením na „25“ samozřejmě přibyla i řada nových zájmů a problémů, které chtějí členské země řešit. Za prvé vzniká otázka, jak se má do budoucna naplňovat příjmová stránka rozpočtu, kolik mají do společného rozpočtu jednotlivé země vkládat. Obyvatelstvo tradičních evropských „plátců“ jako Německo či Nizozemsko nelibě nese, že má ze svých daní dotovat celou Evropu. Za druhé je nutné nastolit určitou vizi, kam budou v budoucnu tyto peníze prioritně směrovány, aby evropské ekonomice definitivně neujel americko-čínský rychlík a z Evropy se nestal historický skanzen, jehož obyvatelstvo bude žít jen ze sociálních podpor, neboť ekonomický motor světa se definitivně přesunul do Asie. Proto je také finanční perspektiva na roky 2007 až 2013 diskutována již řadu let.

Finanční perspektiva EU je i pro Českou republiku nesmírně důležitý dokument, neboť právě on bude jasně specifikovat, v jakém rozsahu a kolik finančních prostředků bude vyčleněno na jednotlivé evropské politiky a kolik který stát bude moci čerpat. Z českého hlediska je výhodnější schválený víceletý rozpočet (a to i v nižší výši než původně navrhovaný Evropskou komisí) než jen rozpočtová provizoria, která by se totiž odvíjela od stávajících finančních toků, kdy do nových členských zemí přijde řádově nižší množství evropských peněz. Kdyby byla schválena právě diskutovaná finanční perspektiva, měli bychom své peníze jisté v balíku finanční pomoci až do roku 2013, což ODS plně podporuje.

Jenže nesmíme zapomínat, že i v zájmu České republiky není jen zaručený tok finančních dotací z Bruselu, ale i prosazení klíčových reforem v Evropské unii. Jinak by se česká ekonomika, která je s tou evropskou nerozdělně provázána, mohla ocitnout v podobné dlouhodobé krizi, v jaké se již řadu let nacházejí Francie či Německo (nezaměstnanost přes deset procent, hospodářský růst sotva přes jedno procento, nekonečně rostoucí státní dluh pro příští generace). A právě proto rozhodnutí Paroubkovy vlády vzbuzuje tolik obav. Krátkodobý zisk z evropských dotací Jiří Paroubek zcela nadřazuje dlouhodobému zdraví české i evropské ekonomiky. Místo aby podpořil smysluplný požadavek britského premiéra na reformu finančních výdajů z evropského rozpočtu, snižování dotací a vyšší investice do vzdělání, které mohou přispět k ozdravění nemocné evropské ekonomiky, tak se staví na stranu Francie a žádá jednostranné zrušení britského rabatu.

Příklad východního Německa ukazuje, že dotace bez zásadních vnitřních reforem nic neřeší. Ačkoli do nových spolkových zemí směřuje od začátku 90. let velké množství finančních prostředků, Východní Němci jsou přesto se svojí situací permanentně nespokojeni a sužuje je místy až 20 procentní nezaměstnanost, o neexistenci hospodářského růstu ani nemluvě. Paroubkova taktika odmítání jakýchkoli smysluplných reforem a financování hospodářského růstu pomocí dotací z Bruselu může mít pro českou ekonomiku dalekosáhlé následky. Proto věřím, že Paroubkova vláda si krátkozrakost svých postojů ještě uvědomí, změní svůj postoj a podpoří reformní proudy v Evropě.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS