Českým veřejným míněním hýbou dvě mezinárodní smlouvy. První je smlouva mezi Českou republikou a USA o zřízení americké radarové stanice, která má umožnit vybudování součásti systému protiraketové obrany na našem území. Druhou pak Lisabonská smlouva pozměňující tu o Evropské unii a přesunující mnoho nových pravomocí na Brusel. Obě smlouvy si proto zaslouží výjimečnou pozornost. A obě spolu zásadním způsobem souvisejí.

Rozdílné důsledky

V obou případech se pro ratifikaci vyžaduje kvalifikovaná většina v Parlamentu. V případě smlouvy o umístění amerického radaru, která znamená souhlas "s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky", se nevyžaduje dle článku 39, odst. 3) Ústavy ČR pouhá nadpoloviční většina přítomných. Ale silnější, nadpoloviční většina všech poslanců a senátorů. V případě Lisabonské smlouvy, kterou by dle článku 10a) Ústavy ČR byly "některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci", se vyžaduje ještě silnější, třípětinová většina všech poslanců a stejný poměr z přítomných senátorů nebo referendum.

Zajímavé je, že větší lidový odpor zaznamenala smlouva o radaru, ačkoliv ji lze kdykoli jednostranně vypovědět. (Dle iniciativy Ne základnám podepsalo petici proti umístění amerického radaru přes půl milionu lidí.) Pokud současná vláda smlouvu prosadí a příští parlamentní volby vyhrají odpůrci radaru, může ji Česká republika vypovědět. A Američané by museli radar ihned vypnout a do roka odvézt.

Oproti tomu Lisabonskou smlouvu vypovědět jednostranně nelze. Pokud by byla ve všech členských zemích Evropské unie ratifikována a někdy v budoucnu se v České republice dostala do vlády většina, které by se nové podmínky našeho členství v EU dle Lisabonské smlouvy nelíbily, nelze ji jednostranně vypovědět a vrátit se do současného stavu před ní.

Souvislost

Obě smlouvy spolu souvisejí. Kdyby dnes platila Lisabonská smlouva, nemohla by Česká republika samostatně vyjednávat se Spojenými státy americkými o radarové základně - ani o bezvízovém styku, ani o vstupu do NATO. Lisabonská smlouva přenáší na Evropskou unii suverenitu v zahraniční a obranné politice.

Dle Lisabonské smlouvy "dříve než členský stát přijme jakýkoli závazek, který by mohl mít dopad na zájmy unie, vede v Evropské radě nebo v radě konzultace s ostatními členskými státy" (s. C 306/29). Přičemž "unie může uzavřít dohody s jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi" (s. C 306/31) a "má pravomoc vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky" (s. C 306/46). Nový rozměr pak dostává ustanovení, že "členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost unie v této oblasti".

Nesmyslný obchod

Dle Mirka Topolánka či Jana Zahradila je proto důležité prosadit smlouvu o radaru nyní - před přijetím Lisabonské smlouvy. Smlouvu o radaru totiž považují - a s tím souhlasím - nejen za globální ochranu před potenciálním nepřátelským útokem nedemokratických režimů, ale i za důležitou transatlantickou bezpečnostní vazbu, která je pro zemi ležící mezi velmocemi ve střední Evropě klíčová. Jsou proto ochotní vyměnit v Parlamentu svou podporu Lisabonské smlouvy za podporu levice dohody o radaru.

Tento obchod je nesmyslný právě kvůli odlišné vypověditelnosti obou smluv. Představme si, že tato vláda smlouvu o radaru prosadí a příští ji vypoví. Pokud mezitím bude ratifikována Lisabonské smlouva, opakované samostatné jednání o radarové stanici bude znemožněno. Obě smlouvy se proto vylučují. Pokud někdo považuje dohodu o umístění radarové stanici za dlouhodobou bezpečnostní záruku, nemůže ji vyměnit za Lisabonskou smlouvu. Ta by nás totiž zbavila suverenity v zahraniční politice.

Euro 48/2008