Represivní složky by neměly přihlížet, jak zločin roste. Základem jejich práce je prevence

Miroslav Kalousek se může kvůli vydání exministryně Parkanové zlobit a vyskakovat jako čert z krabičky. Může se však zlobit zejména na sebe. Sám, ostatně jako každý náš volený reprezentant, taky přispěl v minulých obdobích k tomu, že došlo k nastoupení trendu, v němž budou přezkoumávána politická hnutí a kroky politiků trestními soudy. Může ho však uklidňovat, že v tom nejsme v Česku sami, jedná se o směr celoevropský. Jedná se o neblahý trend západní civilizace. Od Francie nebo Islandu až po Ukrajinu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy to zavítá do České republiky.

První byl šéf NKÚ, který byl odsouzen za to, že neumožnil poslancům, aby přišli provést kontrolu v jeho úřadě. Protože to vyšlo, další obvinění policie jsou na stole. Věřím tomu, že policie má v šuplíku řadu podobných politických obvinění, která bude chtít realizovat, přičemž odůvodnění, že něco mělo být provedeno lépe či hůře, se najde vždy bezpočet.

Zatímco kupříkladu v případě poslance Humla bylo namístě jej vydat - a možná poukázat na to, jak při své soukromé činnosti byl terčem pomsty policie, které se nelíbilo, že měl na věc jiný názor při zpracování znaleckého posudku -, tak právě ve věci paní Parkanové bylo namístě ji nevydat. Nezáleží totiž vůbec na tom, o kolik byla letadla CASA předražená či nepředražená, nakolik je ČR potřebuje či nepotřebuje, šlo pouze o politické rozhodnutí.

Klíčové je prokázat, zda někdo něco ukradl, případně se na takovémto byznysu obohatil osobně, to ovšem předmětem stíhání paní Parkanové není. Podobně je tomu i ve světě. Islandský premiér je stíhán za to, že nezabránil bankovní krizi tím, že z porad, které měl s předními ekonomy a představiteli bankovních domů, neprováděl důsledně zápisy. Nebo další příklad - francouzští prezidenti jsou stále dokola naháněni a vyšetřováni kvůli financování prezidentské kampaně, a to v situaci, kdy i největšímu pitomci v zemi je jasné, že s limitem příspěvku, který mají, se prezidentská kampaň ve Francii realizovat nedá.

Šance předvést se

Dostali jsme se do začarovaného kruhu, který bude mít vyústění, jež si dovolím předjímat. Politici jsou natolik bojácní a "naslouchají hlasu občanů", že nejsou ochotni přijímat žádná rozhodnutí. Za těchto okolností dbají na vyslyšení hlasu většiny prakticky za všech okolností. Nejsou schopni přijmout žádné skutečně radikální opatření, protože nemají žádnou ideu a jsou tzv. stále připraveni nést zodpovědnost, ke které je společnost nutí nejenom ve formě politické, tedy při pravidelném hlasování a volbách, ale i cestou policejních a soudních složek.

Tyto represivní orgány, orgány nevolené, nepodléhající veřejné kontrole jiné než právě politické, a to se značnými omezeními, pak v určitý okamžik pochopí, že mají snadnou možnost se předvést a dokázat na oblíbeném, nekonfliktním tématu, jako je kupříkladu nečinění zápisu z porad, prokazování falešného financování kampaní, nahánění nezodpovědné ministryně obrany, že mají ve společnosti své místo, a odůvodňují tak svoji existenci.

Všimněme si i vyjádření našich policistů z protikorupčních útvarů, jak už teď chtějí posílit složky, zvýšit počet osob (ještě jsem neviděl žádného státního úředníka, který by řekl, mně úplně bude stačit, když budu víc pracovat, a nemusíte mi dávat více peněz a více lidí). Tím budou držet politiky v šachu, avšak jenom v určité omezené míře, protože dřív nebo později si uvědomí, že tyto politiky potřebují, neboť sami nejsou schopni otevřeně zemi vládnout, neboť jsou tady ty proklaté volby.

A do voleb může jenom ten, kdo je politikem, a ten, kdo je politikem, ten se musí ucházet o politickou přízeň, něco voličům slibovat, a automaticky tak dostává v civilizovaných zemích nálepku korupčníka či neschopného vyžírky. Současně politika znamená přinášení obrovských omezení v osobním životě, což se nechce bezpečnostním a justičním složkám, respektive jejich členům, až na výjimky, podstoupit. Za těch okolností pouze zbytní a přestanou fungovat a budou spolu přežívat se systémem. Skutečná korupce pak bude dál plynout, tiše, tak jak tomu je v ostatních státech Evropy. Pokud bychom se měli vyhnout tomuto trendu, který považuji za neblahý a ničící samotnou podstatu demokracie, bylo by namístě učinit dvě věci.

Zaprvé sebrat politickou odvahu a při každém skandálu pokud možno odstoupit, přijímat politickou zodpovědnost, a ne se držet křesla za každou cenu a současně účinně tlačit na policii, aby se věnovala tomu, co je nejpodstatnější, a to je odhalování skutečné korupce, kupříkladu takové, jako je rozdělování peněz z evropských fondů. Souběžně však přijímat zákony, respektive pokoušet se vládnout tak, aby korupční prostředí přestalo být vytvářeno a k přerozdělování veřejných peněz docházelo co nejméně. Hladce fungující byrokracie nevytváří potřebu získávat zvláštní výhody a zmenšuje prostor pro korupci.

Zadruhé by si pak represivní složky měly uvědomit, že základ jejich práce je v prevenci, která spočívá v odhalování páchání trestné činnosti již od počátku. Nenechat věci dorůst do gigantických rozměrů a všechny loupežníky odhalit, již když páchají zlodějnu základní, a ne až když se dostanou do úrovní, které máme občas možnost vidět.

LN, 18.7.2012

Autor je advokát