Dne 29. září roku 2006 odvolal tehdejší ministr financí Vlastimil Tlustý svého náměstka pro státní rozpočet Eduarda Janotu. Dne 7. listopadu roku 2007 odvolal současný ministr zdravotnictví Tomáš Julínek šéfa hematologického ústavu Pavla Klenera.

Co mají tyto dvě události společného? V obou případech ministři odvolali na slovo vzaté odborníky, kteří ve svém oboru prakticky nemají konkurenty. V obou případech si ministři potřebovali zajistit bezvýhradnou poslušnost svých podřízených.

Ano, platí, že žádná organizace nemůže dlouhodobě obstát, pokud panuje hluboká nedůvěra a nespolupráce mezi vedoucím a jeho podřízenými. Na druhé straně bleskové odvolání odborníků, kterých máme pomálu, bez viditelné snahy se s nimi domluvit a získat je pro svůj projekt, nevěští o daných ministrech nic dobrého. Těžko se bráním obratu, který se mi dere do mysli: arogance moci.

Krátkodobě mohou ministři získat. Dlouhodobě ovšem jejich kroky škodí všem – nejen odvolanému, ale konec konců celému národu. Své odborníky bychom si měli hýčkat, nikoli je vyhazovat.

Domnívám se, že ODS podobné kroky nové voliče nezískají a patrně některé stávající odradí. Výměna za ČSSD ale v této věci příliš nepomůže – vzpomeňme si na chrabré odvolávací manýry třeba ministrů Ivana Davida či Davida Ratha.

Jsou dvě roviny, na nichž se lidé mohou (a mají) učit kultuře mezilidských vztahů a vzájemné úctě: jde o rodinu a církev, tedy konkrétně místní křesťanský sbor. Na těchto dvou rovinách se lidé mohou učit spolupráci, smysluplnému kompromisu a vzájemné úctě.

Pokud si ovšem lidé zvykají navzájem se vyhazovat i tam, pak to pro budoucnost národa nevěští nic dobrého. Bohatstvím národa přece nejsou na prvním místě přírodní zdroje, ale schopní lidé. Schopní především spolupracovat, navzájem si jeden druhého vážit a pomáhat si rozvinout svůj potenciál.

Jednu dobrou zprávu ovšem můžeme zmínit: Když skončil ministr Tlustý, Eduard Janota se vrátil. Chce se říci: Chvála Bohu.