Jedním z plodů čerstvé programové sklizně lidovců je oprášení návrhu na zavedení klouzavého mandátu pro poslance. Ministři po nástupu do funkcí by tak přestali být členy Sněmovny a na jejich místo by usedl náhradník. Až by ministr vládní misi završil, navrátil by se zpět do parlamentního křesla a náhradník – domů.

Jistě, ministři by měli víc času na exekutivní práci, nezdržovali by se na nekonečných parlamentních jednáních, nepřitěžovali by svým poslaneckým klubům zahraničními cestami během zasedání Sněmovny a podobně. Přesto jde o nápad nedomyšlený. Vynutil by si zásah do Ústavy. Ta sice není dokonalá, ale veškerá manipulace s ní oprávněně vyvolává obavy. Kromě toho by už pak ministry v parlamentu bylo možné potkat pouze výjimečně. Vláda a Sněmovna by se sobě vzájemně vzdálily.

Navíc se nabízejí věcné námitky. Jak by se nakládalo se situací ministra v kabinetu, který nedostane důvěru? Nastoupí jeho náhradník jen na pár týdnů? A nebude odchod náhradníka ze Sněmovny v rozporu s ustanovením, že nikdo nesmí být zbaven mandátu? A jak by bylo ošetřeno pořadí náhradníků? Dejme tomu, že za ministra X by nastoupil náhradník číslo jedna, za ministra Y náhradník číslo dvě. Ministr X by jednoho dne odstoupil z funkce, vrátil se do parlamentu, první náhradník by byl vykázán na ulici, ovšem náhradník druhý, s horším zařazením na kandidátce, by mandát dál vesele držel.

Ale nechejme to koňovi, ten má větší hlavu. Tance s klouzavým mandátem se u nás vedou už přes deset let. Marně. Vždyť dobrá vůle se nenachází ani k prosazení tak důležité věci, jakou je přímá volba prezidenta. Také s ní se šermuje, když se to hodí. A pak přijde ticho po pěšině. Přitom o rozdílech v názorech pravice a levice na způsob přímé volby se ví odjakživa.

Někdy je vskutku těžké ubránit se pocitu, že někteří politici podsouvají voličům chléb a hry, aby se nedohlédlo na vážnější potíže. Dnes například na tendenci masivně privatizovat veřejné služby nebo netransparentně vyjednávat o umístění vojenského systému cizí mocnosti na českém území.

Političtí šíbři ale přehlížejí, že ve společnosti přetrvávají latentní sklony k řešení problémů nestandardními metodami. Podle aktuálního výzkumu CVVM fandí demokratickému zřízení 49 procent občanů. 20 procent by uvítalo autoritativní režim. K nim si připočtěme 14 procent nostalgiků toužících po návratu ke komunistické formě vlády či třeba jedno procento lidí, kteří by Českou republiku svěřili armádě. S rozpuštěním parlamentu a zrušením stran by souhlasilo 32 procent dotázaných.

Předstírání ochoty k přímé volbě prezidenta nebo laškování s klouzavým mandátem se může politickým elitám zle nevyplatit. Jejich jediným štěstím je, že se nám zde dosud neurodil natolik charismatický extrémista, který by hnal veřejnost do „velkého úklidu“.

Právo 23.4.2008