Přímá volba prezidenta by se dala označit za chronickou chiméru české politiky. Politici zprava i zleva léta slibují, že ji zavedou, voliči jí v průzkumech veřejného mínění vyjadřují podporu, když však má dojít na příslušnou změnu ústavy, politiků se zmocní podivná ochablost a přímá volba je pod různými záminkami ne snad rovnou pohřbena, ale uložena k ledu či přinejlepším přesměrována na vedlejší kolej. Tak jako počátkem února, kdy se vláda usnesla diskusi o přímé volbě na měsíc přerušit a vyjednávat o ní s opoziční ČSSD, jejíž hlasy ke změně ústavy nutně potřebuje. Upřímně řečeno, pokud by přímá volba neprošla, rozhodně by jí nebylo škoda, naopak. Český ústavní systém je parlamentní republikou, a přímá volba by do něj vnesla prvky logiky systému poloprezidentského, i kdyby se pravomoci prezidenta nezměnily. Hovořit o ústavním kočkopsu by v této souvislosti sice bylo přehnané, leč dostali bychom kočku, jež štěká, anebo psa, co mňouká.

Zlepšení často vzývané „kvality demokracie“ od přímé volby prezidenta očekávat nelze. Od začátku jde hlavně o pokrytecké a populistické šidítko pro voliče, jimž se má poskytnout možnost vybrat si přímo „pana krále“, který ale nedisponuje skoro žádnými významnými pravomocemi. Hájit přímou volbu poukazem na prohloubení demokratičnosti politického systému je stejně pošetilé jako očekávat zvýšení bezpečnosti domu, uváže-li se k boudě bezzubý vlčák. Do zhruba bilionu korun, tvořícího roční objem státního rozpočtu České republiky, nemá prezident mnoho co mluvit, a jestli ano, tak omezeně a spíše zprostředkovaně. Jeho reálný vliv na politickou scénu vzrůstá pouze tehdy, pokud v parlamentu absentuje jasná většina, ovšem ústavní inženýrství by se mělo věnovat právě tomu, jak vzniku soudržných vládních většin napomoci, a nikoliv posilovat prezidenta přímou volbou, jež ho jen osmělí, aby namísto role případného arbitra zaujímal pozici aktivního mocenského hráče. Do systému tak totiž vnese spíše zmatek, nikoliv stabilitu. V těch evropských zemích, jež zavedly přímou volbu pravomocemi spíše nenadaného prezidenta, platí jednoduché pravidlo: politický systém funguje nejlépe tehdy, pokud i přímo volený prezident přijme (ať už dobrovolně, či nikoliv) úlohu kladeče věnců, přednašeče slavnostních projevů a občasné morálně-politické autority, která zahrozí prstem, když nezbednost obyčejných politiků překročí únosnou mez. Ale někoho takového přece není nutné volit přímo.

Možné to pochopitelně je a zejména postkomunistické země zaváděly v devadesátých letech přímo voleného prezidenta jako na běžícím pásu. Bylo to celkem logické, neboť různá „prezidia Nejvyššího sovětu“ či Státní rady, plnící v komunistických zemích funkci formální kolektivní hlavy státu, se musely něčím (někým) nahradit, a vypadla-li ze hry restaurace monarchie, nezbylo nic jiného než zřídit funkci prezidenta a toho pak volit přímo, čemuž velel i obecný demokratizační duch doby. Pravomoci těchto nově zřízených prezidentů variují od „kladeče věnců“ (Bulharsko) po takřka autoritářského vládce (Rusko), pro nás je však důležité, že československá (česká) nepřímá volba vlastně paradoxně svědčí o síle našich demokratických tradic.

Československo totiž jako jediný stát někdejšího sovětského bloku úřad prezidenta nikdy nezrušilo: tak působivá byla prvorepubliková masarykovská tradice, jejíž lesk si chtěli přisvojit (znárodnit) i komunističtí předáci. Polistopadové státní útvary na ni pak přirozeně navazovaly. Což se zčásti týká i Slovenska, které zavedlo přímou volbu až v roce 1999 jako jakýsi symbol vítězství nad mečiarismem. S jistým zjednodušením lze konstatovat, že přímá volba prezidenta tehdy představovala jediný programový bod, na němž se pestrá protimečiarovská fronta dokázala shodnout. Zároveň se však obávala mocenského comebacku Vladimíra Mečiara právě díky úspěchu v přímých prezidentských volbách, a proto raději prezidentovy ústavní pravomoci „osekala“.

Mimochodem podobný ústavní Kocourkov hrozí i u nás – v minulosti již sociální demokraté souběžné zavedení přímé volby a omezení pravomocí navrhovali. Spor o případnou úpravu prezidentských pravomocí může nakonec přímou volbu pohřbít, hrozí však i nesmysl opačného rázu: nesystémové účelové navýšení kompetencí jen kvůli tomu, aby měla přímá volba trochu větší smysl.

Způsob výběru člověka do určité funkce by měl v prvé řadě odpovídat povaze daného úřadu – ostatně zvítězil by TGM v přímé volbě? Bohužel skoro nikdo se nezamýšlí nad tím, jakou úlohu má prezident v našem politickém systému plnit. Pokud spíše reprezentativní a symbolickou, hodí se (či plně postačuje) spíše nepřímá volba. Ti, kdo populisticky hrají s kartami volby přímé, se snaží z historické garáže naší státnosti vyhodit elegantní Tatru 77 a nahradit ji banální korejskou imitací amerického vozu. Nebojte se, jezdit to bude, ale nečekejte od toho kdoví co.

LN, 5.2.2011

Autor je politolog