Hlásá jeden ze sloganů letošní volební kampaně. A dodává: Co chcete Vy? V žádné z volebních kampaní jsem neslyšel, že by si některá z politických stran dala za cíl zavedení nespravedlivých daní. Tento slogan má tedy stejný význam a informační hodnotu jako například heslo: Chceme, aby každé ráno vycházelo slunce.

Člověk nemusí být ekonomickým mágem, aby pochopil, že progresivní daň má ke spravedlnosti na míle daleko. Pokud se některá ze stran chystá po volbách daňovou progresi ještě zvyšovat, můžeme heslo z nadpisu článku chápat v lepším případě jako hodně špatný vtip, v horším přímo jako vědomou lež.

Spravedlnost tkví v tom, že za výrobky nebo služby platíme všichni stejně. Nikomu nepřijde podivné, když v obchodě zaplatí za rohlík stejnou částku boháč, člověk s podprůměrným příjmem i nezaměstnaný. Stejně tak za srovnatelné služby platíme všichni stejně. Za střih „na havla“ zaplatí u jednoho holiče každý stejný obnos. Je to normální a nikdo z nás se nad tím nepozastavuje. Pokračujme v této jednoduché úvaze dále: stát slouží k tomu, aby spravoval věci veřejné, nebo jinak řečeno, poskytoval občanům služby. Za tyto služby si platíme prostřednictvím odváděných daní. Přijmeme-li zjednodušení, že všichni využíváme přibližně stejné služby, potom v analogii s holičem můžeme předpokládat, že bychom měli na úhradu těchto služeb odvádět státu každý stejnou částku. Takovou částku bychom mohli určit jednoduchým výpočtem: stačilo by vydělit výdaje státního rozpočtu počtem obyvatel a každému z nich potom předložit stejný účet. V roce 2005 byly výdaje zhruba 900 miliard korun, takže každý z deseti milionů Čechů by obdržel účet na 90 tisíc korun. Takový systém by byl spravedlivý, ale nesolidární. Čtyřčlenná rodina by na této „dani“ odvedla ročně 360 tisíc korun. Ekonomicky neaktivní obyvatelé by se zadlužovali.

Solidarita spočívá v tom, že daně z příjmu odvádějí ti ekonomicky aktivní – zaměstnanci, živnostníci a podniky a ostatní, kteří nemají to štěstí a jsou bez příjmu, pobírají peníze od státu. Ekonomicky aktivní tak hradí správu věcí veřejných a přispívají na podporu nezaměstnaných, důchodců a dalších. Dalším stupněm solidarity je potom pravidlo „čím vyšší příjem, tím vyšší daň“. Toho dosáhneme jednoduše tak, že zavedeme daň ve formě procentního podílu z příjmu. Předpokládejme, že stanovíme daň například 15 %, potom by člověk s příjmem 100 tisíc korun ročně zaplatil daň 15 tisíc, zatímco člověk s příjmem jeden milion by odvedl 150 tisíc korun. Zkrátka a dobře: „Máš desetkrát vyšší příjem, zaplať desetkrát vyšší daň“. Připadá snad takové pravidlo někomu málo solidární?

Některé strany se nás snaží přesvědčit, že solidarita spočívá v daňové progresi. Každý rozumně uvažující člověk musí uznat, že to není solidarita, ale nemravnost. Ať se nám to líbí nebo ne, solidární a současně pro všechny spravedlivá je pouze stejná, nebo, chcete-li, rovná daň. Kdo má v sobě aspoň špetku citu pro spravedlnost, musí tento prostý fakt pochopit. Je krajně nefér, chtít po člověku s desetinásobným příjmem odvádění dvacetinásobně vyšší daně.

Poznámka autora: Omlouvám se všem ekonomům, kterým při čtení mých přirovnání a úvah stoupaly hrůzou vlasy na hlavě. Snažil jsem se podat problém „polopaticky“, protože z vlastní zkušenosti vím, že to někteří spoluobčané jinak nejsou schopni pochopit.