Od vyspělého demokratického státu se očekává, že má dostatek rozvahy, sebevědomí, ale i schopnosti převzít odpovědnost za své činy. Dění kolem Afghánistánu bohužel napovídá, že Česká republika tak daleko není. Došlo na slova těch, kteří už dávno varovali, že demokratický Západ dopadne v afghánském kotli stejně jako komunistický Východ.
Čert vem vynaložené miliardy, pokud aspoň trochu a na čas zkvalitnily život tamnímu obyvatelstvu. Smutnější to je s životy, a to i českými, které si utopická mise vyžádala.
Potvrdilo se, že podle našich představ může Afghánistán fungovat, jen když tam budeme trvale přítomni – což ale není cesta ke stabilnímu a suverénnímu státu. Mohli jsme se jen sázet, zda dřív dojde trpělivost Afgháncům, nebo voličům v USA a dalších státech NATO. Žádný div, že o stažení se zpět hovořili za oceánem republikáni i demokraté. Slabost západních zemí radikální Tálibán ve finále jen povzbudila.
Je s podivem, že situace došla tak daleko. Copak nestačila někdejší podobná zkušenost Sovětského svazu? Neměli čeští politici varovat své kolegy, že se vydávají do slepé uličky? Nepřevážil u nich pocit, že jsme malí, nevýznamní a zbývá nám jen držet pusu a krok s těmi většími a silnějšími?
Jenže když už jsme se stali loajální součástí afghánské mise, je naší povinností za ni nést spoluodpovědnost, nezavírat oči nad následky a neodtahovat pryč ruce, které by naopak měly pomáhat. To my jsme Západ, to my jsme NATO, to my jsme Evropská unie. Schovávat se za záda druhých nebo se tvářit, že nás se problémy Afghánců, kteří prchají před Tálibánem, netýkají, by bylo zbabělé.
Na každém životu záleží. Jde ale o to, abychom se zanedlouho nechvástali hrstičkou zachráněných Afghánců, ačkoli jsme mohli otevřít náruč mnohem většímu počtu. Jenže v tom okamžiku by už byla v plném proudu debata o přijímání uprchlíků. A za ně zde horuje málokdo.
SPD je ostře proti, ANO a ČSSD se přetahují, kdo z nich postavil hráz proti migraci, vůči unijním kvótám se vymezuje celé parlamentní spektrum. Politici TOP 09 nebo KDU-ČSL se nesměle přimlouvají aspoň za děti a prověřené jedince, činí tak ale jen na půl úst, aby nemohli být obviňováni z hazardování s naší bezpečností.
Přestože totiž nejsme vyhledávanou destinací běženců, voliči podle sociologických šetření řadí bezpečnost v souvislosti s migrací mezi stěžejní témata, podle nichž se budou u voleb rozhodovat.
Co kdyby to ale politici zkusili na občany jinak? Nezaimponovali by jim, kdyby se začali chovat kurážně a zásadově? Alibistické výmluvy, že budeme pomáhat těžce zkoušeným lidem v místě jejich původu a ideálně penězi, což je nejpohodlnější, za chvíli v rozbouřeném světě stačit nebudou.
Ostatně, za rok nás čeká předsednictví Evropské unie. Vláda jako o naší prioritě mluví o stabilizaci západního Balkánu. Jde o důležitý cíl. Ale možná budeme okolnostmi postaveni ještě před náročnější úkoly. Buďme na ně připraveni a nepoměřujme je domácími žebříčky popularity.
Autor je politický analytik
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus