Když někdejší ředitel BIS Jiří Růžek v březnu 2014 vydal knihu svých vzpomínek V labyrintu zpravodajských služeb, vyvolal velice ostré reakce a diskuse. Ale bez ohledu na spránost nebo nesprávnost jeho hodnocení různých osob či kauz (o němž i on sám zdůrazňuje, že je naprosto subjektivní) je nepochybné, že Jiří Růžek skutečně výstižně popsal dlouhodobě problematické styky mezi politickou a zpravodajskou scénou v ČR.

Čeští politici bohužel ani za skoro čtvrt století od pádu komunistického režimu nebyli schopni nalézt správný vztah ke zpravodajským službám. Na počátku 90. let byl (především u politiků se zkušeností z disentu) rozšířený do jisté míry pochopitelný strach z těchto institucí, neboť se obávali narušování občanských práv a svobod, jakého se zcela běžně dopouštěla StB, takže se snažili zpravodajce spíše „zatlačit do pozadí“.

Jiní politici (že by v iluzi vlastní „vševědoucnosti“?) tajné služby většinou ignorovali. Jedním z mála činitelů, jenž našel ke „špionům“ aspoň trochu fungující vztah, byl (lze-li v tomto věřit Jiřímu Růžkovi) Vladimír Špidla. Koncem 90. let se ovšem začal šířit jiný, velice nebezpečný postoj. Někteří politici začali chápat tajné služby jako další „léno“, kam lze dosadit své věrné, a poté s jejich pomocí skandalizovat politické soupeře.

Kauza premiérovy sekretářky Jany Nagyové, jež měla zneužívat vojenskou rozvědku, v tomto světle není nějaký „nesystémový“ exces, daleko spíše je to vrchol toho, o co už se v minulosti pokoušeli jiní. Podobně tak i úniky nejrůznějších odposlechů a tajných materiálů, ať už je měl na svědomí kdokoli za jakýmkoli účelem, jsou prostě smutné výsledky deformovaného vztahu politiků k české zpravodajské komunitě.

Ideální stav by měl vypadat tak, že politici zadávají zpravodajským službám úkoly a poté jsou „konzumenty“ informací, které jim „špioni“ opatří. A současně je třeba nalézt (což není nikdy snadné) dobrou úroveň kontroly tajných služeb. Vybraní politici by měli vidět „pod pokličku“ dost na to, aby zamezili eventuálnímu zneužití kapacit těchto služeb, avšak zároveň ne dost na to, aby mohli vynášet na veřejnost „citlivé“ informace.

Zpravodajské služby mají plnit zadání od politiků. Naneštěstí se v českých podmínkách pojem „politické zadání“ stal takřka nadávkou, neboť bývá obvykle chápán jako výše zmíněná snaha poškodit politické protivníky. Zpravodajské služby jsou svého druhu „tajná armáda“ a patří do bezpečnostního systému, podobně jako zahraniční a obranná politika. S diplomacií a armádou mají bohužel společné i to, že stále neexistuje dlouhodobá koncepce jejich využití, na které by se shodly všechny relevantní politické subjekty.

Nezdá se, že by současná vláda v tomto nějak „vybočovala z řady“. Ačkoliv se neustále mluví o boji proti korupci, vláda zřejmě nejeví velkou snahu zapojit do něj i kapacity BIS. Nalézáme se ve střední Evropě, tedy nedaleko Balkánu (který není daleko od Blízkého východu, odkud se šíří islámský terorismus) i problémového postsovětského prostoru, vláda však evidentně nemá zájem o výraznější zpravodajské aktivity v těchto směrech.

Jestliže se ještě jednou vrátíme ke knize Jiřího Růžka, pak z ní vyplývá mj. to, že čeští politici obvykle nedovedou zpravodajské služby dobře úkolovat ani využívat informace, které od nich získají. V současném „nebezpečném“ a rychle se měnícím světě, ve kterém se nelítostně hraje o vojenské či ekonomické zájmy a kde zpravodajské služby představují významný nástroj pro zajištění bezpečnosti, je tento závěr velmi znepokojivý.