Role Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) na české politické scéně je od roku 1989 víceméně stále táž. KSČM slouží jako nárazníkové pásmo pro ostatní strany (něžnými kontakty s komunisty zkoušejí politici z ostatních tzv. demokratických stran voličskou trpělivost), jako dobrá výmluva (komunisté mají v parlamentu soustavně dvouciferný počet poslanců, a tak se prostě některé zákony bez nich prosadit nedají), i jako záminka k nedohodám různého typu. Nejnovější nedohoda, v níž existence KSČM v českém parlamentním systému hraje významnou, ba podstatnou roli, je nedohoda o vládě po červnových volbách do Poslanecké sněmovny. Z jedné strany sociální demokracie vyhrožuje, že s komunisty zahájí otevřenou spolupráci, a tím tlačí pravicové strany, zejména ODS do kouta, protože ODS, i kdyby hlasovala s KSČM od rána do večera („bez nich to někdy opravdu nejde“), přestat bojovat proti KSČM nemůže, protože to bylo ústřední téma její volební kampaně. Sociální demokracie svým laškováním s komunisty skoro až nahrává na laciné smeče. Pravici dnes stačí říkat: „Chráníme stát před návratem před rok 1989. Vláda sociální demokracie znamená vládu s komunisty.“ To bylo také motto víkendového sněmování ODS, které dalo staronovému lídrovi Mirku Topolánkovi široký mandát k jednání se sociálními demokraty – aby zabránil jejich propojení s komunisty.

To je nepochybně psychologický triumf šéfa sociální demokracie Jiřího Paroubka. Jeho povolební dopočítávání „levicové stovky“ (tedy sto hlasů ČSSD a KSČM ve Sněmovně proti stu hlasů ODS, lidovců a zelených) samozřejmě žádný jiný smysl nemělo, než posílit opticky sociální demokracii, která volby prohrála, a přidat jí komunistické hlasy k povolebnímu silovému přetlačování. Kongres ODS ukázal, že Paroubkova lest zabrala.

Nic z řečeného ještě nevypovídá o ideovém zaměření a směřování českých komunistů. KSČM je strana mimořádně pragmatická. Není v ní pranic idealistického. Dnes by ve svých řadách těžko hledala lidi jako byl František Kriegel, který ve 30. letech odjel do Španělska bojovat proti Francovi a který v roce 1968 víceméně ze stejného idealismu odmítl podepsat potupné moskevské protokoly o ruské okupaci Československa. V KSČM nejsou lidé z idealismu, nýbrž dílem ze zvyku či nouze (členové starší nebo tací, které by jinde nechtěli, zejména lidé proslulí z éry tzv. normalizace), případně z kariérismu - představme si třeba místopředsedu KSČM Jiřího Dolejše u sociálních demokratů, nebo dokonce u zelených – slušelo by mu to tam víceméně stejně. Říkal by tytéž věty, jen pod jinou vlajkou. Dnešní KSČM nemá totiž žádnou ideologii. Pravda, ve svých programových tezích slibuje různé formy beztřídní společnosti, sociální rovnosti, blahobytu pro „spodních deset milionů“ (to ostatně říkal i pragmatický socan Miloš Zeman, že). To jsou ale jen fráze určené těm, kdo si na ně pamatují z minulosti, aby se jejich oprašováním ujišťovali, že strana je pevná v kramflecích a neustupuje od své linie ani přes spáleniště a krvavé řeky rozvinutého kapitalismu.

Nic ze skutečně realizované politiky dnešních českých komunistů nevykazuje znaky levicovosti. Ovšem, pokud rozumíme levicovostí něco jiného, než jen neblahé materiální dopady (k nimž nutně musí vést zvyšování daní, uzákonění různých fízlovacích opatření typu registračních pokladen atd.), věcné dopady (například ve zdravotní péči, kde se zamýšlená nivelizace v ekonomické rovině promítne do poklesu úrovně v odborné péči a horší dostupnosti zdravotnických služeb právě pro ty sociálně slabší, jichž mají komunisté i socialisté plnou propagandu) a explicitně sociální dopady (takzvaně levicové návrhy ze sociální oblasti – snižování důchodového věku, zkracování pracovního týdne, zvyšování nominálních mezd atd. vždy vedou ke zvyšování nezaměstnanosti, protože zaměstnavatelé prostě nejsou motivování zaměstnávat lidi, kteří se zdráhají pracovat, navíc za podmínek, kdy stát podnikatele trestá za úspěch).

Tak by se dalo pokračovat. V principu jsou tzv. levicové recepty vlastně krajně reakční a diskriminující zejména tu skupinu, na jejíž hlasy tradičně tzv. levicové strany, tedy i komunisté sázejí. Je jen otázkou času, kdy to levicovému elektorátu dojde a začne volit rozumem. Jako koncem 70. let v Anglii. Nebýt nepředstavitelných sociálních experimentů, které zavedly Anglii do ekonomické katastrofy, nikdy by se k moci nedostala a tak dlouho neudržela tak příkladná pravicová politička jako baronka Thatcherová. Ona vládla hlasy dělnictva. Naopak Tony Blair byl zvolen hlasy inteligence a středních nebo bohatších vrstev. To nejsou paradoxy, to je logika ekonomických procesů, jak se promítají do procesů společenských a následně politických.

Podezírám naše komunisty, že toto všechno vědí. Proto se příliš nevkládají do principiálních bojů, vyčkávají za bukem, aby se přilepili na toho úspěšnějšího a tomu pak s bezzubou kritičností šlapali na paty. Jako to dělali Miloši Zemanovi – k oboustranné spokojenosti - po celé jeho premiérské období. To byla doba rozkvětu KSČM. Ale také předzvěst jejího zániku. Protože teprve za Zemana se sociální demokraté ukázali jako plnohodnotná náhražka za komunistické sliby holubů padajících bezpracně do úst. Po Zemanovi přišedší pánové Špidla a Gross víceméně komunisty posílili tím více, čím silněji se od nich chtěli odlišit. Až Jiří Paroubek vrátil tuto věc zhruba do zemanovských kolejí. Proto také měli komunisté v letošních volbách slabší výsledek než ve volbách předchozích: voliči měli na vybranou mezi podobnými nabídkami a zvolili nové koště – Paroubka. Způsob i předmět zametání je však tentýž, stejně jako cíl. Cílem není nic jiného, než moc sama o sobě, nietscheovská Macht. O nic jiného zřetelně nejde ani Paroubkovým socialistům, ani dnešní KSČM. V tomto boji však nenajdeme ani zrnko nějaké ideje, natož levicové.

(Psáno pro Česká média)