Zatímco se u nás volební kampaň teprve roztáčí, v Itálii, kde půjdou občané o víkendu k urnám, jde do tuhého. A tak se premiér Berlusconi chopil těžkého kalibru a postrašil veřejnost před svými levicovými oponenty výrokem, že v Maově Číně komunisté vařili děti a používali je na polích jako hnojivo.

Aniž bych chtěl podceňovat české antikomunisty, obávám se, že s takovými kartami by dlouho licitovat nedokázali. Nejen proto, že se vždy ještě najde dost lidí, kteří poukáží na velmi solidní životní úroveň dětí v komunistickém Československu. Skutečná příčina však tkví v image současné KSČM. Zločiny? Bohužel, individuální byly. Omyly? K těm někdy docházelo. Leč my navazujeme pouze na to pozitivní z minulého režimu a formulujeme alternativu k stávajícímu bezcitnému kapitalismu! Ostatně tyto věty slýcháme pravidelně.

Trumf vytáhla KSČM na nedávném jednání svého ústředního výboru, kde prezentovala svoji stínovou vládu. „Premiéra“ Filipa v ní obklopují coby „místopředsedové“ reformisté Jiří Dolejš (ekonomika), Miroslav Ransdorf (zahraniční politika) a konsensuální poslanec Miloslav Opálka (sociální strategie). I mezi řadovými ministry se to moderními komunisty jen hemží: např. Zuzka Rujbrová, Ivana Levá, Pavel Kováčik, Stanislav Fischer… Nezaujatý pozorovatel by možná i utrousil, že konkrétní jména by mohla být posilou pro kterýkoli kabinet.

Nezapomínejme však, že je stále řeč o KSČM, jež má skvěle vyvinuté mimikry. Médiím a partnerům nastavuje vlídnou tvář umírněné strany, která cítí jasnou odpovědnost k termínu demokratická levice. To je přesně ta, s níž by sociální demokracie mohla v budoucnu spolupracovat nejen v parlamentu, ale i na vládní úrovni. Levice, která respektuje bezpečnostní závazky státu, nebojkotuje proevropský kurz a vnímá nutnost fiskální disciplíny.

Máme tu ale také jinou komunistickou stranu. Nostalgickou, negativistickou, zapšklou. Stačí se – s notnou dávkou otrlosti – vydat na některý z jejích prvomájových mítinků. Letos poprvé na nich sice nebude hlavní hvězdou Miroslav Grebeníček, nicméně předpokládat jakoukoli převratnější změnu v atmosféře by bylo naivní. K směsi deprimovaných protestních voličů a odťatých údů totalitního režimu patrně i Vojtěch Filip zahřímá tak, aby si toto pevné jádro voličů udržel. Na věku příznivců KSČM přitom nezáleží. Vždyť stalinistické botky si ochotně nazouvají už i komunističtí mládežníci, stanovy jejichž organizace před časem pobouřily dokonce ministerstvo vnitra.

Komunisté mají smůlu, že budí výrazné emoce. Jedna část veřejnosti a komentátorů jim zuřivě spílá za nedostatečné distancování se od minulosti, druhá (méně početná) umanutě tvrdí, že je s nimi třeba počítat jako s každým jiným politickým hráčem. S chladnou hlavou a se znalostí čerstvých zpráv z ulice Politických vězňů nezbývá než uznat, že KSČM je na cestě – programové i personální. Nepochybně k tomu přispívá aktuální rozšíření počtu relevantních partají: od chvíle, kdy je předvídán příchod Strany zelených do Sněmovny, klesá komunistický vliv a zlé jazyky by řekly, že též „vyděračský potenciál“.

Štreka, jež komunisty čeká, je ale ještě pěkně dlouhá. Pokud však budou setrvale ctít vytyčený směr, mohli by jim případní spojenci jednoho dne také vyjít vstříc. Koneckonců, ani Berlusconi svými hysterickými výkřiky nejspíš brzkému vzestupu italské demokratické levice nezabrání.

Právo 7.4.2006