Plánovaná cesta šéfa českého Senátu Miloše Vystrčila do Čínské republiky není důležitá jen z hlediska přítomnosti, ale i budoucnosti. Připomíná slavnou snídani francouzského prezidenta Mitteranda s čs. disidenty.

K té došlo v Praze 9. prosince 1988. Měla povzbuzující význam nejen pro danou chvíli (Havel: „Velká podpora našemu úsilí“), ale šlo také o „vizionářský“ aspekt věci. Když se o rok později stal Václav Havel prezidentem, ukázalo se, že Mitterand byl tím, kdo „v předstihu“ stál na správné straně, pokud jde o morální rozměr věci a historickou pravdu.

Nejen slovy – čs. disent podporoval tehdy celý Západ -, ale také tímto otevřeným činem, při němž komunistická vrchnost tiše skřípala zuby. Takovýto druh politické odvahy – a vzpomínám si na to velice živě – významně zvyšuje reputaci dané osobnosti. V případě prezidenta Mitteranda mohu říci, že u mě měl uložen obrovský kladný bod do konce života. Z hlediska historického vývoje a „vyššího principu“ udělal správnou věc.

Kdyby bral ohledy na přání tehdejší komunistické vrchnosti, nikdy by k legendární snídani nedošlo a Mitterand by „nevybočil z řady“. Před ním si podobně počínal nizozemský ministr zahraničí Max van der Stoel, který se při návštěvě Československa setkal 1. března 1977 s mluvčím Charty 77 Janem Patočkou. Hysterická reakce režimu se promítla do ještě intenzivnějších výslechů ze strany StB, které přispěly k Patočkovu předčasnému úmrtí (13.3.1977).

Zde se musíme zeptat: Lze klást vinu za Patočkův předčasný odchod jemu samotnému? Nebo snad nizozemskému ministrovi? Či snad Chartě 77? Nikoli. Pouze a jedině režimu a jeho pochopům.

Podobně nahlížím i na cestu Miloše Vystrčila do Čínské republiky. Nevím, kdy se to stane, ale mám naději, že až jednou padne v kontinentální Číně komunistický režim a země se vydá stejnou cestou demokracie, jakou dnes kráčí Tchaj-wan, bude nynější šéf Senátu ve stejné pozici jako François Mitterand v prosinci 1988.

Bude morálním vítězem – Pekingu navzdory.

Můžeme vést nekonečné debaty o politice jedné Číny a všech jejích nuancích, o tom, jak tuto politiku interpretovat, o ekonomických aspektech vztahů s oběma čínskými státy (de facto existujícími) – a o spoustě dalších aspektů „čínské kauzy“. Jednou z nich je také to, jak hanebně se světové společenství zachovalo v roce 1971 k Čínské republice, pokud jde o její členství v OSN.

Nebyla to Čínská lidová republika (ta vznikla až v roce 1949), ale Čínská republika, kdo patřil mezi zakládající členy OSN a jako jedna z vítězných velmocí zasedala v Radě bezpečnosti. Čtyři roky po světové válce ovšem zvítězili v čínské občanské válce komunisté a své protivníky (čankajškovce) donutili uchýlit se na Tchaj-wan a přilehlé ostrovy.

Od té doby jsme svědky existence dvou čínských států, podobně jako dodnes existují dva korejské státy, existovaly dva německé, vietnamské nebo jemenské státy. Přesto Západ, když za studené války normalizoval styky s Pekingem, šel až příliš na ruku komunistům (můžeme se pak divit, že britští nebo francouzští demokraté šli před válkou na ruku Hitlerovi?) a nedokázal prosadit kompromisní ideu dvou čínských států, které jsou tak jako tak realitou.

Podíváme-li se na webu OSN na text rezoluce Valného shromáždění číslo 2758, kterým byla v roce 1971 doslova vyhozena Čínská republika ze Spojených národů a všech jejích orgánů a její místo bylo postoupeno komunistické Číně (včetně Rady bezpečnosti), může nám z toho být až úzko. Appeasement č. 2.

zdroj: web OSN

V části o uznání reprezentantů vlády Čínské lidové republiky jako jediných legitimních zástupců Číny ve Spojených národech se píše o rozhodnutí okamžitě vyloučit zástupce Čankajška z pozice, kterou nezákonně zaujímají v OSN a s ní spojených organizací. Přesto, že to byla Čínská republika, kdo OSN spoluzakládal. Nezasloužila si jiné zacházení?

Použijeme-li slovník OSN, pak musíme říci, že zástupci Mao Ce-tunga vyhráli ve světové organizaci (procentuálně) 100 ku nule. Také díky slabosti Západu. Vůči Čínské republice se většina mezinárodního společenství zachovala hanebně – a důsledky toho pociťujeme i dnes. Kvůli neschopnosti Západu prosadit kompromis („jedna Čína, dva státy“) má Miloš Vystrčil v roce 2020 s cestou na Tchaj-wan problémy.

Několik čísel. Poměr hlasujících zemí v OSN o vyloučení Tchaj-wanu a jeho nahrazení komunistickou Čínou:

PROTI ... 35
PRO ... 76
ZDRŽELY SE ... 17 (zemí)
NEHLASOVALY ... 3 (země včetně Čínské republiky)

Komunistický Sovětský svaz prosadil, že získá v OSN tři zástupce – vedle sovětského měla své křeslo také sovětská Ukrajina a sovětské Bělorusko (každý hlas se počítá). Komunistická Čína byla ještě úspěšnější: druhý čínský stát byl z OSN vyloučen zcela.

Takový je náš svět.