Do dalšího kola vstupuje kauza Jany Nečasové, dříve Nagyové. Soud pokračuje ve výsleších a zkoumá, co se dělo na Úřadu vlády v době, kdy byl Petr Nečas premiérem a jeho dnešní manželka ředitelkou sekretariátu.

Média se předhánějí v líčení rozmanitých bizarností a intimit. To podstatné ale stále uniká. Nagyová stála u počátku konce jedné politické éry, ačkoli to jistě nezamýšlela. K zamyšlení je však právě ona éra, mnohem víc, než způsob, jakým ji Nagyová pomohla ukončit.

Pád Nečasovy vlády, prezidentská (neboli Rusnokova) přechodná vláda bez důvěry Parlamentu a poté volby, v nichž zvítězila nepolitická, či neideologická politika, jsou události logicky vzájemně provázané. Jejich kořeny ale hledejme ještě dříve.

Je nutné se vrátit do roku 1989 a připomenout vliv tezí Václava Havla o jakési specifické české cestě elitářské „demokracie“. Tyto teze pak našly naplnění v činech představitelů různých stran – od standardních (zastoupených Sobotkovým a Špidlovým křídlem v ČSSD) po nestandardní (typicky to byla ze Sarajevského puče vzešlá Unie svobody a další pozdější podobné subjekty).

O období let „opoziční smlouvy“ napsal Václav Klaus esej o „Zemi, ve které se už dva roky nevládne“. Z dnešního pohledu však šlo možná o jediné období tohoto čtvrtstoletí, kdy se v zemi skutečně vládlo – exekutivní odpovědnost měla jedna strana a opoziční kontrolu druhá.

Nebýt Havla a Ústavního soudu, byl by vstoupil v platnost změněný volební zákon a byli bychom u nás dnes blíže britskému systému „vítěz bere vše“.

To, co následovalo po konci opozičně-smluvního období, byla jen postupná destrukce standardních parlamentně-demokratických pravidel. Započal ji již zmíněný Vladimír Špidla, ale mnohem důkladněji pak Mirek Topolánek se svou veřejně hlásanou praxí řízení státu jako eseróčka.

Tím, že Topolánek jako premiér porušil zavedenou zásadu, podle níž musí mít politika ideové (či ideologické, chcete-li) podloží, položil základy trajektorie, po níž se vyšplhal do čela země Andrej Babiš. Topolánek také zavedl praxi spojení se třeba s čertem, když to přinese momentální prospěch – viz souručenství s Bursíkovými zelenými a jako důsledek korupcí prolezlý systém solární energetiky.

Nečasova role v tom všem je spíše smutná, než historická. Jeho osobní problém (slepá závislost na asistentce a později manželce Janě Nagyové) sice usnadnil opozici a novému prezidentu Zemanovi rozbití Nečasovy vlády, ale nebyl toho příčinou.

Skutečnou příčinou byla totální eroze smyslu politiky jako služby obci a jeho nahrazení pragmatickým vládnutím „jen pro ten dnešní den“ – a není už podstatné, zda toto vládnutí řídí Miroslav Kalousek nebo Andrej Babiš.

Každopádně nejhorším důsledkem tohoto vývoje není jen neutěšená ekonomická bilance či nečitelná zahraničně-politická orientace. To nejhorší je ztráta občanovy důvěry v politiku, její étos a význam. To je něco, co se – pokud vůbec – bude napravovat nejdéle a nejtíž.