České politice chybí mnoho věcí. Korupčnost, nudnost, vyprahlost témat a přežvýkávání vlastního programu - to jsou termíny charakteristické pro českou svobodnou politickou scénu dvě dekády po jejím zrození. Co postrádáme u konkrétních lidí, kteří vedou zemi? Kde jsou výrazné postavy, kvůli kterým stojí za to zapnout si večer zprávy?

Ustaluje se tvrzení, že kdo nic neumí, jde do politiky. Správa věcí veřejných se po začátku milénia stala odkladištěm bílých límečků, tvrdí zlí jazykové. Nepopiratelnou pravdou je, že národní elita nesměřuje do politiky, jak by ideálně měla, ale do businessu, kde může přetavit své vzdělání a dovednosti bez ohledu na známosti. Lidé, kteří si spletli business a politiku (Vít Bárta), buď již politicky neexistují, nebo si kolečko politické neúspěšnosti objedou kvůli své nešikovnosti v opačném směru (Andrej Babiš).

Kromě dovedností ve veřejném prostoru naprosto viditelně chybí charisma schopné strhnout na sebe pozornost a důvěru. Generace, která na židlích stranických sekretariátů od devadesátých let vyrostla, dnes vede největší české strany - Bohuslav Sobotka, Petr Nečas, Michal Hašek, Jiří Paroubek, Miroslav Kalousek a Vojtěch Filip dnes politicky zastupují na 70 % všech voličů v zemi. Právě "vysezené" vedení však má za důsledek ztrátu šťávy, která se rozpustila v klimatizovaných zasedačkách.

Pořád ti samí

Poměrně úspěšným trendem posledních let jsou buďto úředníci ve vládě typu statistika Fischera či guvernéra Tošovského, nebo reprezentanti zralejší generace. Bohuslav Svoboda, Karel Schwarzenberg i Miroslava Němcová přinášejí do veřejného prostoru prvorepublikový nádech respektu a autentičnosti, jsou však kvůli obecné osobnostní vyprahlosti prostředí spíše jednookými mezi slepými.

Země má navíc seniorátu na trůně dost - starší generace má v paměti komunistické tajemníky umírající před mikrofonem a mladí chtějí někoho, kdo mluví jejich jazykem. České politice vládne střední generace čtyřicátníků s dvacetiletými zásluhami ve svých partajích. Obličeje plnící média se od nového milénia téměř nemění, jen si občas promění dresy a funkce. Jenže co s tím?

Před branami sněmovny čekají lidovci, kteří, přestože se tváří "moderně", nové osobnosti nepřivádějí. Pokud zelení překročí stín kůrovce, Martina Bursíka či biomasy a zasednou v malostranských lavicích, nalezneme mezi nimi nové tváře. Ty ale nebudou kvůli své uzoučké vymezenosti lídry schopnými oslovit kohokoliv jiného než protestní voliče a snílky.

Po kauze Rath a (zase) žádné změně uvnitř KSČM se otvírá zhruba dvacetiprocentní část voličského trhu, o kterou bude soupeřit hrubý Andrej Babiš. Jeho styl sice osloví nižší a naštvanou vrstvu, ale jak jsme v plné nahotě viděli u Věcí veřejných, spojení čistě protikorupční rétoriky s business plánem a žádným programem přináší maximálně pár křesel na jedno volební období.

Kde je sexy politik?

Začarovaný kruh českých partají je dvojího typu. Zapouzdřené mechanismy velkých stran dnes nepustí do svého čela mladé, dravé lídry typu Blaira či Obamy, malé subjekty se zase nechají vést kýmkoliv od lidoveckého řezníka po loutkového žurnalistu.

Pokud mají politiku opustit nudné tvarohovité obličeje, musí systém nabídnout šanci lídrům s gulama. Traduje se, že velké strany jsou nosnými kameny systému a že právě z jejich lůna přicházejí změny. ODS však nedávno přišla o své korunní prince Béma a Drobila a ČSSD o charismatického Ratha.

Ve společnosti je jasně cítit poptávka po uvěřitelném, úspěšném člověku, jenž má své zásady a je odhodlán bojovat za veřejné zájmy. Obnovení důvěry v politiku a lidi, kteří ji vykonávají jako povolání, lze dosáhnout několika způsoby. Buď strany dokáží přilákat nové tváře, nebo k tomu budou donuceny úspěchem setrvačných komunistů a protestních extremistů bez jediné kapky programu.

Vyšlo na Revue Politika 8. 6. 2012