V tento den (8.července 2008) před 15 lety americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová a tehdejší šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg podepsali v Praze smlouvu o umístění americké radarové základny na území ČR.

Byla to jedna z dohod, jež nedošla svého reálného naplnění. Americká radarová základna v Česku nikdy nevznikla. Dnes se můžeme tázat - nebyla to zásadní chyba při zajištění bezpečnosti státu? Aktuální pohled na značně nestabilní geopolitickou mapu světa k této úvaze logicky vybízí. Zvláště pak nyní, kdy vláda schválila tzv. Obrannou smlouvu mezi Českem a USA.

Radar v Brdech
Američané předložili projekt vojenského radaru umístěného ve vojenském újezdu Brdy jihozápadně od Prahy. Společně s raketami v Polsku se měl stát součástí americké protiraketové obrany v Evropě.

Od roku 2006 probíhaly mezi Spojenými státy americkými a Českou republikou předběžné konzultace o umístění radaru a mediální prostor postupně zaplnily vášnivé diskuse. Otázka radaru zkrátka velmi úspěšně rozdělila českou politickou scénu i samotnou veřejnost a vyeskalovala ve snad až příliš přeceňované politikum. Jednání s USA skončila patem a v září 2009 Američané oficiálně oznámili, že od svého záměru na vybudování základny v Česku ustupují.

Také pod vlivem Ruska.
Právě v letech 2007-2008 se začalo Rusko pod vedením Vladimíra Putina pomalu, ale jistě odklánět od prozápadního politického kursu.

Vzpomeňme na přelomový projev ruského prezidenta Vladimíra Putina na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově 10. února 2007.

Tak jako dnes vidíme zřejmou souvislost mezi návrhem, aby Ukrajina vstoupila do NATO a následnou ruskou agresí, nepochybně i americká iniciativa budování obranného raketového deštníku, která byla posléze realizována v Polsku, přispěla k tomu, že se Rusko vydalo vlastní, jak vidno dnes, nešťastnou cestou.

Nová smlouva
Shodou okolností právě v těchto dnech schválila vláda už zmiňovanou Obrannou smlouvu mezi Českem a USA, která nyní zamíří k projednání do parlamentu. Pokud projde, měla by v budoucnosti teoreticky umožnit vybudování základny nebo objektu pro americké ozbrojené síly na českém území, což samozřejmě silně evokuje 15 let starou „radarovou kauzu.“

Ze smlouvy totiž vyplývá, že v případě souhlasu parlamentu s pobytem amerických vojsk se budou moci na území České republiky pohybovat a operovat ozbrojené síly USA a využívat česká vojenská zařízení, vojenské prostory a základny. A také v nich budovat své objekty, které budou moci separátně užívat.

Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) říká: „
Žádné základny, žádná vojenská přítomnost, aniž by o tom rozhodoval parlament.“
Američané zde podle smlouvy stavět mohou, ale co konkrétně – jestli raketovou základnu nebo Dům ruské kultury, to už smlouva ani ministerstvo neřeší.

Je zřejmé, že parlamentní diskuse k tomuto tématu bude eufemisticky řečeno velice pestrá a emotivní. Naznačila to už iniciativa SPD v čele s Tomiem Okamurou, jež rozpoutala melodramatickou estrádu pro média, kde srovnávala rok 1968 a 2023 a patologickou příbuznost ruského, respektive sovětského a amerického vlivu.

Česká veřejnost se ale tentokráte nebouří, nevznikají petice, nekonají se demonstrace. Snad jsme se poučili z případu „radar v Brdech“, kdy u nás převládly spíše iracionální emoce.

Faktem je, že mnohem blíže, než bychom si asi všichni přáli se nachází země s naprosto nestabilním a nevypočitatelným režimem, vlastnící jaderné zbraně, která vede útočnou válku proti jiné svrchované zemi. Za těchto okolností neškodí být na možnost rozšíření konfliktu připraven, byť jen tím, že v případě útoku bude muset agresor čelit mnohem silnějšímu protivníkovi, než pouze naší malé armádě.

Nové uspořádání světa – USA a Čína
Samozřejmě ani Amerika není všemocná. Má za sebou hned několik spektakulárních vojenských krachů a nezdarů, naposledy organizovaný hromadný útěk z Afghánistánu, který jasně ukázal, že vítězný americký duch z dob po druhé světové válce, je definitivně minulostí. Přesto jde o jediného vojenského partnera, kterého si nyní můžeme zvolit, nechceme-li kormidlovat ve zrádných vodách údajné neutrality.

Rýsuje se totiž nová podoba bipolárního světa, ve kterém proti sobě stanou Čína a Spojené státy. Evropa je příliš slabá a Rusko se momentálně vydává z posledních sil i zdrojů, nedokáže zvítězit, ani přiznat porážku. S vypětím všech sil udržuje stav agónie, jediné, co funguje stoprocentně, je propaganda.

Nicméně se ukazuje, že jen pouhé vlastnictví jaderných zbraní není automatickou vstupenkou do klubu velmocí. Navzdory probíhajícímu válečnému konfliktu se také americká doktrína nemění – hlavním nepřítelem a protivníkem už není Rusko, ale právě Čína, která se patrně bude primárně snažit o dosažení světové hegemonie cestou hospodářské převahy.

Obranná smlouva mezi ČR a USA je tedy v tomto globálním kontextu pro Američany v podstatě jen bianco šekem s oficiálním razítkem k rozšíření geopolitického vlivu o jednu malou evropskou zemičku.

Pro nás jde ale o mnohem víc. A věřme, že si to poslanci a senátoři zavčas uvědomí.