V české politice je patrná absence osobností odleva doprava. Virová pandemie navíc ukázala, že zejména česká opozice trpí naprostou ztrátou soudnosti a představivosti.

Agentura STEM uveřejnila těsně před plným propuknutím virové pandemie u nás i v Evropě hodnocení českých politiků. Tabulku hodnocení uvádím pro roky 2019 a 2020 do 20. místa. STEM.

Pramen: STEM, Trendy 2015-2020

Římské číslice v tabulce označují kalendářní měsíc v daném roce, čísla u jednotlivých politiků a političek vyjadřují procenta příznivých hodnocení daného politika v daném měsíci hodnocení. Obecně lze konstatovat, že se z opozičních politiků nejvyšší hodnotě příznivých hodnocení těší Ivan Bartoš, předseda České pirátské strany, a Tomio Okamura, předseda Strany přímé demokracie.

Bude jistě velmi zajímavé porovnat tato „předvirová“ hodnocení s dalším průzkumem, tentokrát „povirovým“. Nicméně i bez toho, aniž bychom znali aktuální hodnocení politiků a političek českými občany(voliči), lze aktivity politiků od ledna do současnosti čili za několik týdnů trvání nouzového stavu zhodnotit. A je možné hned na počátku konstatovat, že někteří politici překvapili příjemně, zatímco většina opozičních politiků spíše nepříjemně.

Osobně považuji za velmi překvapivé v pozitivním slova smyslu vystupování předsedy ČSSD Jana Hamáčka. Na brífincích po jednání vlády či Ústředního krizového štábu podával srozumitelná vysvětlení, na otázky médií včetně otázek, mírně řečeno hloupých, dokázal jasně odpovědět a stal se uznávaným vládním představitelem. V hodnocení politiků, kteří řešili a řeší virovou pandemii v Česku, dokázal „přeskočit“ v příznivém hodnocení i Andreje Babiše a umisťuje se na druhém místě za náměstkem ministra a prvním šéfem Ústředního krizového štábu Romanem Prymulou. Prymula jako více méně zcela neznámý ministerský „úředník“ dokázal výraznou část české populace přesvědčit, že je nutné chovat se v čase hrozícího rozšíření nemoci covid-19 v české populaci odpovědně, a výsledkem je evidentní potlačení epidemie této nemoci v Česku. Andrej Babiš se v žebříčku hlavních aktérů boje s čínskou chřipkou objevuje na třetím místě. Jemu se občas podařilo mluvit ne zcela jasně a někdy bylo patrné, že improvizuje. Nicméně, a to je zapotřebí jasně říci, celá česká vláda si dle mého soudu za opatření, která přijala a která byla českou populací vesměs akceptována (i tento aspekt je nutné vyzdvihnout) zaslouží ocenění. Česko z dosavadního průběhu epidemie vyšlo relativně dobře a počty potvrzených případů nemoci covid-19 i počty zemřelých s touto nemocí jsou ve srovnání s většinou evropských, zejména západních států nízké.

Česká opozice propásla během uplynulých dvou měsíců možnost vymanit se ze stereotypu politiky „Antibabiš“. Snad pouze lidovci si pod novým předsedou Marianem Jurečkou uvědomili, že není třeba kroky vlády napadat z principu, a i vládní politici, například místopředseda vlády Karel Havlíček, tuto skutečnost ocenili. Největší škody však virová nákaza způsobila v řadách TOP 09. Právě z této strany zaznívala a zaznívá nejčastěji tvrdá kritika vládních kroků. Dle mého soudu si pak představitelé TOP 09 nejvíce poškodili reputaci v době, kdy akcentovali otázku náhrady ušlého zisku v okamžiku, kdy v Česku začali s nemocí covid-19 umírat první lidé. I ODS, respektive její vedení, je stále v zajetí filosofie boje s Babišem, což zejména u předsedy Petra Fialy vede neustále ke kritice údajného chaosu při začátku restriktivních opatření a Fiala v této řečnické póze zůstává i dnes a kritizuje údajný „chaos“ při uvolňování restrikcí. A to prosím v situaci, kdy k nám ze zahraničí, zejména z EU, chodí od tamních zpravodajů ČT zprávy, že s restrikcemi i s jejich uvolňováním zápasí doslova všechny vlády světa.

I virová krize ukázala, že česká opozice trpí jedním velmi závažným hendikepem. Chybí respektovaný opoziční vůdce, který by dokázal myslet státnicky a nepolitikařil. Prodloužení nouzového stavu si totiž doslova a do písmene „vykoledovala“ česká opozice. Formálně k tomu sice přispěla žaloba jistého právníka a rozhodnutí Městského soudu v Praze, česká opozice však od počátku tvrdila, že nouzový stav byl vyhlášen protiprávně (viz první usnesení Senátu PČR po vyhlášení nouzového stavu) a že vláda využívá zákona o ochraně zdraví proto, aby předešla vymáhání náhrad (ušlého zisku). Soud tak dal žalobě za pravdu a donutil vládu k tomu, aby svá omezení vydala formou krizového zákona. Ačkoliv tak byl Babiš nakloněn tomu nouzový stav na konci dubna zrušit, soud podle něj rozhodl „za vládu“ a ta požádala poslaneckou sněmovnu o prodloužení stavu nouze až do 25. května. Poslanecká sněmovna vládě prodloužení nouzového stavu skutečně umožnila, opět se opakoval scénář, v němž se sněmovna vyslovila pro prodloužení o 14 dní na návrh KSČM.

To ovšem nebylo žádné vítězství opozice, ale jen doklad toho, že KSČM je důležitou stranou, na které závisí podpora vládě. Pokud uplynulé týdny něčemu pomohly, pak k tomu, abychom dokázali pochopit, že jsou chvíle, kdy je politiku třeba „vypnout“. Obávám se, že právě to se české opozici příliš nepodařilo.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz