29.1.2022 | Svátek má Zdislava


POLITIKA: Česká zahraniční politika prožívá krizi

27.10.2007

Nejprve dva postřehy z pondělní tiskové konference předsedy vlády Mirka Topolánka. „Dali jsme zřejmě malé dárečky,“ vysvětlil neúspěch České republiky při hlasování o místo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Zároveň pohrozil chudým zemím, že Česká republika přehodnotí rozvojovou a humanitární politiku. „Není přece možné, abychom posílali někam desítky milionů korun, a ta země potom poslechla našeho soupeře,“ řekl premiér, evidentně chápající politiku a diplomacii po „dalíkovsku“ - jako komplex služeb a protislužeb.

Nad prohrou s Chorvaty už nemá smysl ronit slzy. Podstatné je, že šlo pouze o špičku ledovce vypovídající mnohé o aktuálním postavení České republiky ve světě. Zatímco doma si hrajeme na přemoudřelé siláky, za hranicemi tápeme, chybí nám sebevědomí a naopak přebývá pocit, že nám kde kdo jde po krku. O smutném kverulantství republiky, u jejíhož zrodu stáli přední evropští státníci Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš, ani nemluvě.

Hlavní poučení zní: Nelze si vyrábět nepřátele a pak čekat na jejich pomoc. Naši emisaři v New Yorku prý zvolili taktiku vyjednávání „zezdola“ – od států nejmenších k největším. Všechny totiž při hlasování v Organizaci spojených národů mají jeden jediný hlas, bez ohledu na rozlohu, lidnatost a výši HDP. Trochu jsme ale zapomněli, že „malí“ se často chovají podle „velkých“ a že „velcí“ mohou snadno ovlivňovat „malé“.

A co že jsme „malým“ nabídli? Africkým zemím se čeští diplomaté mohli pochlubit rušením ambasád na černém kontinentě a likvidací odboru Afriky na ministerstvu zahraničí. Nyní dokonce kvůli možné účasti prezidenta Zimbabwe Roberta Mugabeho zvažujeme bojkot summitu EU – Afrika, který unii předsedající Portugalsko svolalo na prosinec. Četným tichomořským a jiným ostrovním a pobřežním státům, ohroženým vzestupem hladiny moře, zas muselo zaimponovat Klausovo popírání a bagatelizování globálního oteplování.

„Velcí“ mohli být pro změnu nadšeni sólo akcemi podporujícími americký protiraketový systém či – v případě Číny nebo Ruska – selektivním vztahem k stěžejním geopolitickým hráčům. Ironii však stranou. Pokud vicepremiér Martin Bursík, náměstek ministra zahraničí Tomáš Pojar a další členové vládní delegace, jež lobbovala přímo v sídle OSN, vysvětlují – vzhledem k Chorvatsku poněkud kontroverzně - náš neúspěch tím, že jsme známí jako zásadoví obhájci lidských práv a nepřátelé diktatur, pročež jsme přišli o hlasy problémových zemí, mohou mít pravdu. Kdyby s diktátory a totalitáři nejprestižnější mezinárodní organizace stála a padala, nemuseli jsme se kandidaturou vůbec zaobírat. Pokud jsme ale do bitvy přesto šli, nejspíš to bylo v očekávání, že získáme dostatečnou podporu od četných přátel demokratů. Jenže to se bohužel nestalo.

Nešťastnou kapitolou, jež nám mohla ubrat hlasy i některých partnerů z EU a NATO, je české brzdění evropské integrace. Mnichovský komplex a další mindráky setrvale povzbuzují nedůvěru nacionalistů napravo i nalevo z Francouzů, Britů i Němců, což se odráží v neochotě akceptovat jakýkoli nápad mající za cíl posílení a utužení Evropské unie coby jediné kontinentální mocnosti. Nepochopitelně se například hlásíme k úzce vymezenému tématu energetické bezpečnosti, ovšem s ním související bezpečnost vnější i vnitřní přehlížíme. Obdobně sice souhlasíme s reformním nábojem blížícího se českého předsednictví, leč diskuse nad tzv. reformní smlouvou, natožpak její eventuální aplikace v roce 2009, se bojíme jak čert kříže.

Napadá mne: Stáli jsme vůbec o onen prestižní post v OSN? Ještě před několika měsíci premiér Topolánek pochyboval, zda zvládneme zároveň zasedat v Radě bezpečnosti a být předsednickou zemí EU. Poté, co uznal, že to možné je, začal hýřit optimismem a dávat utopické sliby, jak například pomůžeme řešení krizí na západní Sahaře, na Haiti či v Darfúru, ačkoli si přitom nedokážeme poradit ani se zmíněnou reformou Evropské unie. Rozruch v New Yorku vyvolal Mirek Topolánek také nabubřelou větou, v níž po schůzce s generálním tajemníkem OSN prohlásil, že byl Pan Ki-munem „příjemně překvapen“.

Korunu všemu nasadil „nejmenovaný český diplomat“, jenž se MF Dnes v záchvatu upřímnosti svěřil s pocitem, že Organizace spojených národů je nejpokrytečtější a nejsocialističtější organizace na světě, kde si demokratičtí státníci padají do náruče s diktátory, které pak v tiskových prohlášeních velkohubě odsuzují. Pokud takto přistupujeme k institucím, v nichž stojíme o růst vlivu, a k zemím, jež nám mohou být užitečné, tak potěš pámbů.

Jenom na okraj přitom zmiňme, že v současnosti pod praporem OSN probíhá 16 operací, jichž se účastní přes 71 tisíc vojáků ze 119 zemí. Politolog Oldřich Bureš v Lidových novinách výstižně připomněl, že když zohledníme 39 vojenských pozorovatelů, jež vyslala Česká republika, tak musíme konstatovat, že míra angažovanosti nás mezi členy OSN řadí na 81. místo, hned za ostrov Samoa. Pro srovnání: Slováci, kterým právě jejich dvouletý mandát nestálého člena Rady bezpečnosti vypršel, jsou na 44.místě s 297 vojáky.

Když se zamýšlím nad těmito čísly na straně jedné a nad vyhroceně ideologickým hlasem onoho nejmenovaného diplomata na straně druhé, nemohu se zbavit dojmu, že typicky český návyk hodně žvanit a málo dělat postupně přenášíme z Evropské unie i do dalších institucí. Doposud se doktrinářství projevovalo především v zahraničních vystoupeních z řetězu Ústavy utrženého prezidenta. Názorově extrémní Václav Klaus nejednou vzbudil v cizině dojem, že jeho rezolutním hlasem promlouvá celá Česká republika a její oficiální zahraniční politika. V kombinaci se záhadnou dělbou práce mezi premiéra, vicepremiéra pro evropské záležitosti a ministra zahraničí a s chaosem v diplomatických službách, kde jedni (například velvyslanci Martin Palouš, Hynek Kmoníček a Karel Kovanda) se snaží, jak mohou, zatímco druzí jim házejí klacky pod nohy, tak vzniká třaskavá směs, která může pod sutinami pohřbít veškeré zahraničněpolitické úsilí dosavadních vlád. Smutným paradoxem přitom je, že stěžejní odpovědnost před českými občany i zahraničím leží na bedrech váženého, vzdělaného, světa znalého a lidsky sympatického ministra, jímž je Stranou zelených nominovaný Karel Schwarzenberg.

Psáno pro ČRo6



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.