21.10.2021 | Svátek má Brigita


POLITIKA: Česká televize a způsob volby prezidenta

8.2.2008

Co předvedla Česká televize v Událostech a komentářích večer 6. února, je překvapivé jen tím, že to přesahuje vše co se ve způsobu prezentace zpráv českými medii za poslední léta stalo. V nejvypjatějším momentě sporu o způsob volby prezidenta republiky, jehož výsledkem může být v první rovině ústavní krize a nezvolení prezidenta, v druhé pak rozpad koalice a pád vlády se Česká televize rozhodla dát hlas jen jedné straně. Druhá nebyla vůbec reprezentována, ani jen obrazovým vstupem v rámečku, nebo formou telefonní účasti představitele jiného názoru. Spor byl divákům podán redaktorkou Drtinovou a v plném souladu s ní patřičně vysvětlen Martinem Bursíkem, jako obstrukce a nekonstruktivní a neracionální postoj jedné strany. Z obrazovky pak bez jediného hlasu oponentury zaznělo, že veřejná volba je jedinou možností jak volit, protože je nutno zabránit tomu, aby poslanci byli ovlivněni nějakými zákulisními dohodami. Česká televize, veřejnoprávní medium se rozhodla postavit na jednu stranu politického sporu.

Především je nutno říci, že oba způsoby volby prezidenta, tajná i veřejná volba jsou povoleny Zákonem o jednacím řádu Sněmovny, ale že veřejná volba hlavy státu není, i když si to paní Drtinová myslí, metodou standardní. V České republice je, jak si dokonce i paní redaktorka může snadno zjistit, zvykem volit prezidenta tajnou volbou. Donedávna, ještě i dlouho potom, kdy s nápadem volit prezidenta veřejnou volbou přišel poslanec Rath, to dokonce veřejně a “na kameru“ přiznával i poslanec Paroubek a jak nám sám řekl, velká část poslanců sociální demokracie.

Důvodů pro tajnou vobu je několik. Jsou mezi nimi ty, pro které tajnou volbu jako způsob volby svých funkcionářů, předsedy a místopředsedů sněmovny zvolila sama Poslanecká sněmovna. Za prvé je nutno si připomenout si Ústavu České republiky a poslanecký slib, který je v ní ve zvláštním, jemu věnovaném, článku předepsán:

Ústava České republiky

Článek 23

(1) Poslanec složí slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní.
(2) Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní.
(3) Slib poslance a senátora zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".

V hlasování o zákonech je obvyklé, že poslanec, zvláště v hlasováních o zákonech které jsou politicky klíčové, hlasuje spolu se svou stranou. To je pochopitelné. Politické strany sdružují osoby podobného přesvědčení a podobných politických názorů. V takovém případě je velmi vzácné, že by poslanec hlasoval proti své straně. Pokud se rozhodne jinak, velmi riskuje. Může se dostat se pod velký politický tlak, hrozí mu rozchod se stranou, za kterou byl zvolen, vyloučení z jejího poslaneckého nebo senátního klubu a někdy i vyloučení ze strany, se kterou se identifikoval. V každém případě je ohroženo jeho znovuzvolení.

Hlasování ve sněmovně i v Senátu je veřejné proto, že volič má právo vědět, jak poslanec který jej ve sněmovně repezentuje, hlasoval a jak hlasovala celá skupina poslanců sdružených v politické straně a jejím klubu a jak strana prosazuje program, se kterým jí do sněmovny voliči vyslali.

Volby do funkcí sněmovny i senátu jsou ale vedeny tajně. Právě proto, aby se vyloučil stranický tlak na volitele a umožnilo se jim svobodně volit toho, koho považují za nejlepšího kandidáta pro danou funkci.

To je konec konců i důvod, proč se všeobecné volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu konají jako volby tajné. Od listopadu 1989 jako skutečně tajné a svobodné. Svoboda a tajnost voleb je jedním ze základních atributů demokracie.

Argument pana předsedy Bursíka, že je nutno „zabránit ovlivňování volitelů“, je nesmyslný. V každých volbách jde o ovlivnění volitelů, i ve volbách do sněmovny jsou voliči ovlivňováni volebními štáby všech zúčastněných (a někdy kupodivu i nezůčastněných) politických stran, médii, rodinou, přáteli).

Není nic ilegálního na tom, že vyjednávači politických stran jednají s poslanci jiných stran o volbě funkcionářů, stejně tak jako při hlasování o zákonech. Nejedná se kupování hlasů, jedná se o přesvědčování. Není dokonce (i když to nezní politicky korektně) nic nezákonného či neetického, když se výměnou za hlasy politických oponentů jedna strana zaváže k ústupku v jiném hlasování nebo jiné volbě. To je podstatou demokratické diskuse a jen proto může parlamentní systém fungovat, aniž by byla permanentně blokován a prožíval nekonečnou ústavní krizi. Pojistkou je právě to, že vyjednavači mohou vyjednávat, mohou i vyvolávat tlak na volitele, ale poslední hlas má volitel – senátor či poslanec, a protože se volí tajně, volí nakonec stejně tak, jak chce, a není za to postižitelný.

Je nesmyslné očekávat, že někdo nabídne poslanci či senátorovi cokoliv kromě politického ústupku za hlas v tajné volbě. Takový „kontrakt“ je nevymahatelný, „kupec“ nikdy nemůže vědět, zda jím koupený hlas byl či nebyl skutečně dodán – jistý by si mohl být jen při jednomyslném výsledku hlasování. Nabízet za takových podmínek nějaký hmotný výdělek je hloupost. Pokud se tak snad v ojedinělém případě stane, není to známka politického vyjednávání, je to projev hlupáka, který si koleduje o to, aby byl okraden, nebo, což je pro politika dokonce horší, zesměšněn. To říkám s plným vědomím toho, že se takové věci ojediněle stát mohou.

Přesto je obava z kupování hlasů nebo manipulace s hlasy vydávána za důvod, proč se v prezidentské volbě odchýlit od zvyku a zvolit veřejnou volbu prezidenta.

Pan Bursík, pan Rath, pan Paroubek a jiní, kteří se náhle přiznávají k obavám o neposkvrněnost volby, přitom úmyslně zcela opomíjejí to, že ve volbě veřejné jsou poslanci a senátoři pod daleko bezprostřednějším, větším a nebezpečnějším tlakem. Volitel, poslanec a senátor je vystaven otevřenému tlaku „shora“ a nejde o nic menšího, než o hrozbu politické smrti – vyloučení z kandidátky v příštích parlamentních nebo senátních volbách. Pan Paroubek se vůbec ani nesnaží popřít to, že ty, kdo se odváží hlasovat jinak než v souladu s usnesením strany, čeká postih a dokonce jej i jmenuje – krajské a místní organizace se postarají, aby byli potrestáni - včetně stranického nejvyššího trestu vyloučení. Je k nim dokonce tvrdší než k těm sociálním demokratům, kteří byli obviněni z korupce a se kterými se - jak se rád chlubí - „rozloučil“. Ti, kdo budou volit jinak než strana předepsala, mohou očekávat, že forma, se kterou se s nimi pan Paroubek hodlá rozloučit, bude tvrdší než postih bývalého poslance Krause, který byl pro obvinění z korupce jen přemístěn na stranický post v Liberci, a jiných bývalých funkcionářů ČSSD.

Možná by nám pan Paroubek a pan Rath měli vysvětlit, jak je to v souladu s Ústavou, která v jiném svém článku říká:

“Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.”

Veřejná volba je popřením demokracie, ať se jedná o všeobecné volby do poslanecké sněmovny nebo krajských a obecních zastupitelstev, či o volbu funkcionářů jakékoliv instituce a organizace nebo státního orgánu. Veřejná volba umožňuje to, co jsme považovali za dávno odmítnuté a zapomenuté – manifestační volbu, ve které stranou zvolený kandidát musí dostat nejméně 99,7 procent hlasů a která ve skutečnosti není svobodnou volbou, ale vynucenou fraškou. Mnoho let slyšíme volání o vyloučení nebo alespoň omezení vlivu stranických sekretariátů na českou politiku. Dnes náhle ti, kteří byli po celou dobu nejvíc slyšet, kdykoliv byl důvod kritizovat českou politiku (a těch důvodů ke kritice bylo a je dost), a volali po „nepolitické politice“, náhle volají po tom, aby hlava státu byla volena pod kontrolou těch samých sekretariátů a pod hrozbou postihu pro ty, kdo se jim vzepřou a hlasují tak, jak jim jejich ústavní slib a jejich nejlepší vědomí a svědomí nařizuje. Nabízí se otázka, zda skutečně chtějí demokracii, nebo zda chtějí jen „výměnu kádrů“ za nějaké tvárnější a poslušnější.

Neobstojí ani argument, že voliči mají právo vědět, koho jejich poslanec či senátor volil. Poslanec se zavazoval svým voličům, že bude plnit poslanecký slib a že bude podle svého nejlepšího vědomí a svědomí prosazovat program strany, za kterou chce být zvolen. Nezavazoval se jim, že bude, někdy v budoucnu, považovat pana X nebo pana Y (jejichž jména v době, kdy byl poslanec zvolen nebyla ani známa) ve volbách prezidenta nebo funkcionáře sněmovny za nejlepšího možného kandidáta pro danou funkci v danou chvíli a v dané situaci.

Oba způsoby volby hlavy státu Ústava a jednací řád Sněmovny povoluje. Proč byl jeden z nich používán a druhý ne, je jednoduché – veřejná volba by měla zůstat rezervována pro okamžiky, kdy je nutno manifestovat jednotu – pro historické případy ohrožení státu nebo radikální a občany žádané politické změny takového rozsahu, že je možno a nutno je pojímat jako revoluční zvrat. Takovou změnu prožíval náš stát v okamžiku volby prezidenta Masaryka v roce 1918 nebo volby prezidenta Havla v roce 1989. Používat tento způsob volby pro běžnou volbu prezidenta je popřením jeho symbolického a historického významu a jeho degradací na zcela obyčejnou formu diktátu.

Rozhodně je smutné, že snahu pana Paroubka a pana Bursíka tak okatě a bezostyšně podporuje Česká televize. Je to konec konců televize veřejnoprávní a měla by svým divákům poskytnout vyvážený pohled na všechny politické události, tím spíše na něco tak kritického a zásadního, na něco, co může ovlivnit přinejmenším blízkou budoucnost státu.. Přestože nečekám od České televize odpověď, zajímalo by mě, proč se paní Drtinová nezeptala, jak přišel pan Bursík na to, že veřejná volba nemůže být manipulována.

Ve světle tvrzení paní Drtinové, že veřejná volba je u nás „standardní“, vyniká zvláště další fakt – nikdo neví, jak ji vlastně provést. Jednací řád sněmovny sice na její možnost pamatuje, není ale připraven na to, že ve hře je v takovém případě více než jeden kandidát. Představme si na chvíli, že se sněmovna i senát přenesou přes první překážku a dohodnou se na veřejné volbě. Náhle vzniká problém, o čem se bude hlasovat? Jednací řád zná jen hlasování o usnesení. Jak bude usnesení znít?

„Parlament České republiky zvolil prezidentem republiky pana X?“

Hlasuje se o panu X. A pan X získá nadpoloviční většinou 141 hlasů. Usnesení je přijato a podle jednacího řádu je pan X zvolen prezidentem.

Jednací řád ale stanoví, že se hlasuje o VŠECH kandidátech. Musí tedy nutně následovat hlasování o panu Y. A co se nestane. Poslanec Z, který volil v prvním hlasování pana X, se buď zmýlil, nebo změnil názor, a hlasuje pro pana Y. V druhém hlasování je nadploviční většinou 141 hlasů přijato usnesení, že prezidentem republiky byl zvolen pan Y.

Co teď? Máme dva právoplatně zvolené prezidenty?

Z volby se stala nedůstojná fraška. A dokonce pan Y ani nemusí být zvolen, jen si stejně rozdílně zahlasuje dva či více poslanců, poměr hlasů se změnil, obě hlasování mají stejnou váhu a volba je zpochybněna. Nelze se tomu vyhnout tím, že o druhém kandidátu nebude hlasováno, následovala by ústavní stížnost, že kandidátu Y bylo upřeno jeho ústavní právo – sněmovna jej pominula ve volbě prezidenta. A takto můžeme postupovat do nekonečna. Můžeme ale skutečně? Nebude i takové hlasování zpochybnitelné? Jediný poslanec nespokojený s volbou v prvním kole, nebo prostě trochu popletený složitostí procedury, může z prezidentských voleb udělat nedůstojnou komedii a vyvolat ústavní krizi.

Aby byl prezident republiky zvolen, musí sněmovna narychlo, těsně před zahájením volby prezidenta přijmout horkou jehlou ušitou novelu zákona o jednacím řádu, která by eliminovala tyto i další nedostatky a opominutí zákona, který byl připraven pro manifestační veřejnou volbu jediného kandidáta a nepočítal s možností dvou či více kandidátů ve veřejné volbě, nebo riskovat, že se jí volba vymkne z rukou. V každém případě riskujeme, že takto narychlo upravený jednací řád bude v rozporu s ústavou nebo bude jen o málo lepší a můžeme se dočkat krachu v průběhu schůze. Parlament se nemůže riziku krachu vyhnout jinak, než odkladem volby, pokud by strany žádající veřejnou volbu trvaly na svém stanovisku, a změnou zákona řádným legislativním procesem. Pokud k odložení volby skutečně dojde, budeme mít několik měsíců provizorium, bez hlavy státu. To je možná to, oč panu Paroubkovi a panu Bursíkovi skutečně jde.

Tolik pro „standardní“ způsob volby paní Drtinové a pana Bursíka. Faktem je, že tento způsob volby nebyl u nás nikdy proveden. Ve všech dosud konaných prezidentských volbách, ve kterých byl prezident volen veřejnou volbou, byl jen jeden kandidát. Zákon s veřejnou volbou z více kandidátů nepočítá. Pokus o prosazení veřejné volby je účelový, nepromyšlený a nedůstojný.

Představou demokracie pro pana Ratha, pana Bursíka a pana Paroubka je zřejmě sněmovna, ve které poslanci, pod hrozbou vyloučení ze strany, jako jeden muž zvedají ruce na pokyn svých vůdců.

Jinak prý hrozí, že jejich hlasy někdo ovlivní. Někdo jiný než jejich moudří dirigenti. A to by, přátelé, bylo fatální. Parlament přece není korzo. A vůbec, nebylo by lepší tento nový politický vynález doktora Ratha, kontrolované svobodné volby, přenést i na volby do sněmovny a senátu? I v širší veřejnosti pořád ještě existuje velká skupina roztěkaných a neukázněných voličů, kteří mohou být snadno ovlivněni nepřátelskou propagandou.

Trochu kontroly by jim jistě jen prospělo. Konec konců, pro koho to děláme, když ne pro lid.

Autor je poradcem prezidenta republiky



Nenechte si ujít TÝDEN SOUTĚŽÍ SE SEBAMED BABY!
Nenechte si ujít TÝDEN SOUTĚŽÍ SE SEBAMED BABY!

Po celý týden soutěžte o kosmetiku oblíbenou dětmi i maminkami. Vyhrajte tu nejjemnější péči, která je vhodná pro potřeby citlivé dětské pokožky a...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.