Prázdninové lenošení si čeští politici nezaslouží. Korektně ale přiznejme, že si je ani sami nedopřejí. V srpnu je čeká mimořádná schůze Sněmovny věnovaná vládnímu reformnímu batohu, nepřetržitě – zejména v souvislosti s americkým protiraketovým štítem a evropským dumáním o dokumentu nahrazujícím ústavní smlouvu - probíhá debata o prioritách zahraniční politiky, o trvalce v podobě zmítání se Jiřího Čunka mezi paragrafy a funkcemi ani nemluvě. Stranické sekretariáty by navíc měly jít do sebe a porovnat své sliby před parlamentními volbami s tvrdou realitou. Některé jejich výkony mohou vysvětlit leda úžehy produkující dny, jež letos přišly nezvykle brzy.

Sociálně demokratická opozice si poprvé vyzkoušela, jaké to je, vyprovokovat hlasování o nedůvěře vládě. Prohrála, avšak s tím musela počítat. Tak alespoň ze svého úhlu pohledu provedla mezisoučet „hříchů“ Topolánkova týmu po téměř půlročním spravováním země. Nezapomněla přitom na plukovníka Kubice, přeběhlíky Melčáka s Pohankou, ani na horkou kaši vicepremiéra stíhaného pro podezření z korupce, kolem níž kabinet chodí od samého počátku.

Privilegovaný obviněný

Spouštěcím mechanismem byl zásah nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké do vyšetřování Čunkovy kauzy. Přeskočit bezprostřední nadřízené okresního státního zástupce (kteří nadto s jeho prací nejsou nespokojeni) a případ přeložit o stovky kilometrů jinam hraničí s opovrhováním právním státem. Zvlášť když se věc týká místopředsedy vlády, která má pravomoc nejvyšší státní zástupkyni jmenovat i odvolat.

Párkrát už média přinesla „zaručenou zvěst“, že Čunek vládu opustí. Měli se za to bít zelení i ODS. Smůla. Školáci opouštějí lavice s příkladem, jak lze ustát cokoli – obvinění z korupce, nařčení ze sexuálního harašení, rasistické výroky i urážky ženy, která předkládá své svědectví, od parlamentního pultu, k němuž se běžný občan žádající rovná práva nedostane. A tak dál slýcháme Čunkovy kuriózní představy, jak jednoduše řešit romskou otázku, a sledujeme jeho nepříliš zdařilé pokusy o naplnění poslání ministerstva pro místní rozvoj shánět pro ČR, její obce a regiony prostředky z evropských fondů.

Zájmem premiéra Topolánka je, aby se o Čunkově osudu rozhodlo až po schválení reforem. V opačném případě se ocitne před nesmlouvavými lidoveckými poslanci Carbolem a Hovorkou, již beztak nenakloněnými restriktivním krokům v sociální oblasti, kteří už několikrát naznačili, že vládní stabilitu nepokládají za nedotknutelnou.

Koalice: strach a kličkování

Lidovci se bojí. Kdyby se zbavili Čunka, co by jim zbylo? Loni zavržený Miroslav Kalousek s vizí propojení KDU-ČSL s ODS? Lavírující Cyril Svoboda? Hvězda častuškových hitparád Vlasta Parkanová? Nebo opět nějaký objev z komunální sféry? V posledních letech jsou jako na houpačce. Dokázali by se ještě dohodnout sami mezi sebou?

Zatímco lidovci před problémy utíkají, občanští demokraté si je nepřipouštějí. Vlastimil Tlustý zřetelně poukazuje na odklon od partajního programu, srovnatelný maximálně s časy opoziční smlouvy. Bylo by hezké, kdyby politici uměli obhájit koaliční kompromisy tak, aby na konci zazněl potlesk. K tomu však máme daleko. Mír v duši tudíž střídá frustrace z neschopnosti uhrát všechno bez jediného ústupku. Že by ODS byla první vlaštovkou a její členové si zvykali? Pořád ale zůstává hlouček poslanců okolo Tlustého, který velkorysostí netrpí a má tu sílu poslat kabinet „do kytek“. Nic na tom nemění Tlustého mazaná nechuť otevřít svoji „reformní parlamentní platformu“ celé členské základně.

Nestojí pak už ani za řeč zmatená podstata muk modrých mužů a žen. Vždyť rádoby reformní opatření ničemu moc nepomůžou, naopak namíchnou střední třídu, jež je velmi vlivnou voličskou skupinou. Zdá se, jako bychom vstřebávali „reformu pro reformu“. Od pravice se přeci očekává, že „něco“ takového spáchá. Proto škatule, škatule, hejbejte se!

Zelení upřímně přiznávají, že žonglování s daněmi a sociálními dávkami nepatří k jejich prioritám. Ještě tak možná ekologická daňová reforma. Skoro to vypadá, že je nejvíc baví krmení ptáčků a zvířátek v lese. Čunek je, aby kvůli němu vyvolali vládní krizi, neznepokojuje. Ať si dělá a říká, co chce, ať vesele Romy stěhuje a radí ostatním občanům rozdělávat ohně na náměstí, aby si jich úřady všimly… Evropská integrace zeleným sice leží na srdci, ovšem ne natolik, aby srozumitelně oponovali fámám a mýtům šířeným ústy euroskeptiků. Radar „made in USA“ jim nevoní, ale říci to po vzoru kolegů na západ od našich hranic nahlas nemají odvahu. Co kdyby se tím rozložila koalice? A referendum? Pravda, v programu je prosazují. Jenže si spočítali, že jeho odpůrci v parlamentu převažují, pročež i tento „předem ztracený“ střet vynechají. Zkrátka nový politický styl, přímý a statečný, v praxi.

Opozice: opatrnost a vyčkávání

Vyhlížet opoziční světlo na konci tunelu by bylo tuze smělé. Komunisté se do žádných dobrodružství neženou. Jejich trumfy září v hlasování ve Sněmovně a při kuloárních vyjednáváních. Tím spíš zaráží nehynoucí voličská podpora, jíž se KSČM těší.

ČSSD má nejvyšší čas přejít od reaktivní politiky a přehrabování se v minulé špíně k nastolování vlastních témat. K načerpání čerstvých sympatizantů by jí mohla pomoci pověst lídra schopného přinášet zajímavé náměty a odhodlaného předkládat čitelné recepty. Aby na ni dopadly zlatavé paprsky, musí nejdříve vystoupit ze stínu koaliční trojky.

Existují také dva dlouhodobé úkoly, které mohou leccos napovědět o připravenosti ČSSD převzít vládní odpovědnost. Prvním je systematické budování koaličního potenciálu. Již dnes některá sociologická šetření napovídají, že by po mimořádných volbách mohla vzniknout vláda podobná nynější, nebo vláda ČSSD-KDU-SZ, případně velká koalice. Poslední zmíněná varianta by možná mnohé vyřešila, avšak nejspíš na úkor rovné politické soutěže. Jenže stejně tak za pochybností, zda by sociální demokracie byla s to složit kabinet ze zelenými (s Bursíkem nebo bez) a lidovci (s Čunkem nebo bez), trčí nepřehlédnutelný otazník.

Prezidentská linie české politiky

Druhé zadání se týká blížící se volby prezidenta. Václav Klaus o setrvávání na Hradě stojí skutečně hodně. Může se takřka přetrhnout. Ke klidnému spánku mu chybí pouhých 19 hlasů poslanců a senátorů. Jinak ODS vše zvládne sama. Tedy pokud Mirka Topolánka opustí údajný sen o výměně Klause za méně vyčnívající pravicovou hlavu státu, ekonoma Jana Švejnara.

Za normálních okolností by byl výběr budoucího prezidenta záminkou pro vysokou a strategicky bravurně nachystanou opoziční hru. ČSSD však paralyzují vzpomínky na minulou volbu, při níž se zřekla ikony Miloše Zemana a protáhla pomyslnou louží Jaroslava Bureše, Jana Sokola, ale i Petra Pitharta či Jaroslavu Moserovou. Výsledkem byla největší myslitelná ostuda, na kterou navázala destabilizace vnitrostranických poměrů.

V roce 2008 může Klause porazit jen společný kandidát levice a pravice mimo ODS. Takových po zemi mnoho nechodí. Ačkoli se ke jménu Jiřího Dienstbiera přihlásilo již mnoho politiků a novinářů, zřetelná vůle ČSSD, Strany zelených a KDU-ČSL nasadit krk za tohoto nebo jiného kandidáta dosud nezazněla a nic nenasvědčuje tomu, že by nás do konce srpna čekalo něco nového. Přitom síla Václava Klause a ODS spočívá v jejich synergii, provázání pupeční šňůrou, jež ovlivňuje domácí i zahraniční politiku. Volba prezidenta by tak mohla vytyčit aktuální linii zdejší politiky. Čert vem, který přístup, levý či pravý, je lepší. Varovné tamtamy rozeznívá už samotná nechuť, opatrnost ČSSD vytáhnout s vlajícím praporem do kardinální bitvy.

Ne snad, že by nešlo najít věcnější politická témata. Korupce, stav justice a bezpečnostních složek, financování obrany, kultury, školství, vědy, výzkumu… Leč rozpálená střecha, na níž ministři, poslanci a senátoři poskakují, jim nedovoluje upřít pozornost jinam. Žádný div. Balvany se musí odvalovat popořadě a každé vyprávění se sluší začít od Adama. Dokud bude Čunek panáčkovat ve vládě, Česká republika před zaoceánskými spojenci a fiskální reformy před znepokojenými tvářemi občanů, sotva se k dalším a třeba i vážnějším zamotaným uzlům dostaneme.

Psáno pro čs. časopis Mosty č. 14