Bývá obtížné přesně, správně a spravedlivě projektovat budoucnost a stejně tak bývá složité přesně, správně a spravedlivě spravovat přítomnost. Pak už politickým lídrům nezbývá než se uchýlit k nálepkování minulosti a z ní pak odvozovat hypotetické hrozby pro přítomnost a budoucnost. Někdy se tomu říká kouřová clona. Před několika dny jsme vzpomínali již devatenácté výročí od událostí v listopadu 1989. Přibližně stejnou dobu trvala také první republika, tedy do Mnichova 1938. A i tehdy naši předci trávili mnoho času úvahami o tom, kdo že to byl za Rakousko-Uherska větším či menším přisluhovačem mocnáře a nenáviděné Vídně. I tehdy volební systém poměrného zastoupení paralyzoval politickou scénu, a přispěl tak k vítězství henleinovců a úspěchu komunistů v parlamentních volbách v roce 1935. Malé země, malé národy to mívají těžké, neboť jsou vždy jejich zájmy a tužby konfrontovány se zájmy a tužbami větších národů, zvláště pak těch sousedících. I proto jsou dějiny našeho národa protkány hustým předivem vztahů a událostí, které se váží k našemu největšímu sousedovi Německu.

Při oslavách našeho „plyšáku“ je jistě dobré zmínit kromě udatnosti davu (míněna plná náměstí v listopadu a prosinci 1989), herců, studentů a disidentů i příčiny těchto událostí. Tak jako vždy byly především vnější. Parkování trabantů na německé ambasádě v Praze a bourání berlínské zdi se stalo předzvěstí definitivního rozkladu východního bloku. Ten započal vědomě či nevědomě pěrestrojkou Gorbačov v reakci na tvrdou Reaganovu politiku a vnitřní opotřebování systému vlády dělníků a rolníků. K nám tento nový vítr proudil jen velmi pozvolna. Jen si vzpomeňme, že i na konci 80. let minulého století se v tehdejším Československu jen málokdo domníval, že se obr za pár měsíců zhroutí jako domeček z karet. V zemi, kde 97 až 99 procent oprávněných voličů volilo jednotnou kandidátku Národní fronty. Kdo přímo nebyl v KSČ, tak byl alespoň v ROH, SSM, SČSP, BSP atd. a nebo měl alespoň členy těchto a dalších pák moci v rodině. Reakcí na to pak byl únikový model žití na „my a oni“ a hledání náhradních seberealizací. Změna poměrů pak znamenala šanci se zbavit staré zátěže. S tím podstatným dovětkem, že skutečnými vítězi tzv. sametové revoluce byli především dobře připravení a zorientování soudruzi z bývalých podniků zahraničního obchodu a jim podobní, kteří změnu poměrů potřebovali k tomu, aby mohli vesele a už legálně dělat svoje kšefty a následně ovládnout z velké části blížící se privatizaci státního majetku. Dnešní strašení minulostí, tedy tou normalizační, zní z některých úst poněkud pokrytecky.

Vymaníme-li se z dogmat politického klišé, které dnes slýcháme při obhajobě především současné vládní zahraniční politiky, a budeme schopni komplexnějšího a nezávislého pohledu na globální problémy dnešního světa, pak dojdeme asi k jiným hodnocením, než která nám předkládají pánové Topolánek, Vondra, Schwarzenberg, Havel a další.

Největší nebezpečí dnešní doby jsou národností, etnické a náboženské konflikty v různých koutech světa. A tou největší otázkou pak zůstává rozpor mezi bohatým severem a chudým jihem. V té nejvyhrocenější podobě se obě témata prezentují v reálné hrozbě terorismu. Připočteme-li k tomu současnou finanční krizi, která má bez diskuzí globální rozměr, pak máme dán soubor nejpalčivějších potíží dnešního komplikovaného světa.

U nás tomu, zdá se, tak není. Někteří čelní představitelé nás přesvědčují, že největší obava, která číhá na naši malebnou zemi, má podobu ruského medvěda. Proto potřebujeme radar a proto potřebujeme Lisabonskou smlouvu. Tedy údajně. A jsme zpět u těch zástupných symbolů a kouřových clon.

Národní zájmy jsou téměř tabuizovaným tématem. Stejně tak naše vládní elity už dávno ztratily obsah tzv. tradičních hodnot (pokud jej někdy měly), tak typických pro konzervativce a liberály. Svobodu trhu nahrazujeme nadnárodní regulací. Úcta k právu a pořádku je jen prázdné heslo, vždyť nad ne zcela kvalitní českou jurisdikcí se bude vznášet konečná instance evropských soudů. Nad naší Ústavou nebude jenom nějaká evropská smlouva, ale i Charta evropského občana, kterou doporučuji si pečlivě přečíst. Lisabonská smlouva završuje proces dobrovolné, ale nepřiměřené delegace kompetencí na nadnárodní úroveň, neboť není respektován princip reciprocity a vyváženosti. To vše se děje pouze a výlučně na základě politické vůle. Mocní budou ještě mocnějšími. Vyvolení nezvolenci získají větší vliv a tím i moc na úkor demokraticky volených zástupců členských zemí.

Idealizovaná západní Evropa se za posledních let velmi změnila. Přesto je správné a žádoucí být její integrální součástí. Otázka však nezní Evropa ano či ne, ale jaká Evropa? Nic proti volnému pohybu zboží, peněz, lidí, ba naopak – ale platí to dnes v praxi a bude to platit lépe po přijetí Lisabonské smlouvy? Vypadá to, jako by Evropu ovládli odboráři všech druhů, národností a zaměření. Velkým evropským ekonomikám a zemím už nevládnou mocné firmy a jejich vysoké daňové odvody, ale odborové centrály, které určují politiku. Jinými slovy – volná soutěž se proměnila nenápadně v ochranářský model mocných a vyvolených. Nové země EU byly zaplaveny zbožím mocných původních členů EU. Staly se z nich montovny výroby těch vyvolených. V praxi to vypadá tak, že nejmenovaná firma z nejmenované země si třeba u nás koupí ohroženou výrobu za velmi výhodných podmínek. Rozšíří produkci, zaměstná lidi a začne vyrábět mnohdy velmi kvalitní a konkurenceschopné zboží. U nás se zaregistruje jako organizační složka a neplatí daně. Kvalitní zboží vyveze do své centrály a velmi výhodně je prodá. Rozdíl ceny práce je nejméně 1:3 a 3:1 je pak rozdíl marže při prodeji. A tak to funguje, dokud nezaklepe na dveře recese. Pak se ozvou domácí odbory. Výroba se pak od nás přesune na východ, kde je pracovní síla ještě levnější, anebo se zruší úplně. Tady zůstanou zavřené fabriky a dalších pár set nebo tisíc lidí bez práce.

Pokles HDP ve velkých evropských zemích má přímý dopad na naši ekonomiku. A jde jen o to, s jakým to bude zpožděním. V této situaci mnohé evropské země rozšiřují své obchodní styky s Ruskem a dalšími zeměmi mimo EU, aby alespoň diverzifikovaly své trhy. A to zdaleka nejde jen o klíčové téma energetických zdrojů. Jako příklad lze uvést Itálii, Rakousko, Německo, Slovensko, ale i Sarkozyho Francii.

Je v této situaci moudré a prozíravé téměř vyhlašovat Rusku válku? Je dobré znát dějiny. Rusové přišli do Evropy vždy, když k tomu byli vyprovokováni a nebo byli přímo napadeni. Bylo tomu tak za Napoleona, za Hitlera i za studené války. To není obhajoba zvěrstev stalinské éry ani normalizačních okovů, ale snaha o úměrné proporce. Svět nikdy nebyl a nebude černo-bílý. Ano, máme svoji čtyřicetiletou zkušenost, ale proměny postojů z extrému do extrému, tak typické pro naše dějiny, nám nikdy nic dobrého nepřinesly. Bavme se o Jaltské konferenci a jejích důsledcích. Bavme se o pozicích Západu v roce 1968 a také o 97% účasti voličů v normalizačních volbách. Mám smutný pocit z toho, že jednu propagandu nahrazuje druhá.

Úpravám a změnám stávajících zákonných norem říkáme reformy s velkým „R“ a říkáme to tak razantně, že snad tomu i sami věříme. A aby to bylo úplně zřejmé, tak nás v tom před krajskými a senátními volbami téměř ze všech novin a týdeníků utvrzoval celostránkový vládní propagační text. Zřejmě to bylo jednodušší než absolvovat desítky a stovky hodin odborných diskusí. Pokud mohu hodnotit, pak Tiberius vypadal na svých mincích z profilu lépe, než náš premiér. Teď již zbývá jediné – obléknout si modrou vlajku s 27 hvězdičkami a hurá do sladké Evropy. A to nejlepší nakonec – kdo není s námi, je proti nám. Diskusí už bylo dost! Teď vládneme – nerušit!

Nemáme, pane Topolánku, na výběr Lisabon nebo Moskvu. Ta volba je jiná. Můžeme být svobodní, svébytní, hrdí a sebevědomí správci svých zájmů, potřeb a tužeb a nebo ne. Můžeme mít dobré a rozumné vztahy se všemi důležitými partnery – s USA, s Evropou, s Ruskem a stejně tak i se všemi dalšími, kteří budou opětovat naši snahu o dobrou a vyváženou obchodní a politickou spolupráci. Ostatně alespoň pro úplnost - Švýcarsko (i se svými referendy) určitě není horší demokracií než ta naše a ekonomicky je nejen nezávislé, ale i silné.

Rozhodovat však o osudu země na základě několika politických frází, bez zjevné reciprocity, je nejenom nezodpovědné, ale i zbabělé. Rétorika naší zahraniční politiky není příliš vzdálená lidem jako je europoslanec Jo Leinen. Zdá se však, že tato úvaha je jenom marným a zbytečným lamentováním. Za pár týdnů čerstvě zvolený předseda ODS a dočasný ředitel Evropy s nově zvoleným předsedou našeho parlamentu oznámí světu, že na Silvestra slavnostně ratifikujeme Lisabon. Hurá, hurá, hurá. Bohužel to nebude silvestrovský žertík. A aby toho nebylo málo, tak si k tomu po Novém roce přibalíme klimatologický balíček a kdo ví, co ještě. Tak nevím, jestli ta česká politika nestojí spíše než na rozcestí už na scestí.

Autor je spoluzakladatel ODS