Zemím, v nichž probíhá věcná debata nad fiskální dohodou Evropské unie, můžeme jenom tiše závidět. České politické panoptikum však předvádí frašku na n-tou. Jindy rozpočtově striktní Občanská demokratická strana odmítá stvrdit fiskální disciplínu na evropské úrovni. Navíc se domáhá referenda, které jindy z principu zavrhuje. Sociálnědemokratická opozice, která kdysi předváděla deficitní hospodaření ve velkém, se naopak k přísné dohodě s evropskými partnery důrazně hlásí.

Aby toho nebylo málo, ti, kteří léta oslabují stát a národní politiku na úkor sílících nadnárodních ekonomických skupin, dnes hlasitě volají po národní suverenitě. K izolacionalistické pravici se navíc přidávají radikální levicoví internacionalisté, kteří by byli s to Evropskou unii rozložit jen proto, že v posledním období více akcentuje liberální ekonomické pohledy namísto sociálního rozměru integrace.

Podobná atmosféra přeje laciným nálepkám, podpásovým argumentům a klukovským výmluvám. Tu nejpozoruhodnější pronesl na posledním bruselském summitu premiér Nečas, když tvrdil, že smlouvu nemůže podepsat s ohledem na domácí ratifikační proces. Ten je přitom jasný. Kdyby vláda předložila evropský fiskální pakt sněmovně a Senátu, setkala by se s většinovou podporou a tuto skutečnost by v parlamentním zřízení musel respektovat i prezident republiky. Krátce po Nečasově návratu se ale začalo proslýchat, že ministerský předseda se na summitu zalekl, že by podpisem vlastně zaštítil další krok na cestě k politické integraci Evropy, kterou v duchu své partajní ideologie zarytě odmítá.

Zmíněné laciné nálepky a podpásové argumenty ale můžeme nalézt i v debatě předních komentátorů, od nichž by člověk čekal větší nadhled. Jedni tvrdí, že k hlubší integraci musíme přistoupit, poněvadž tak činí všichni kolem. Kromě toho cynicky připomínají, o kolik eur bychom ještě mohli Brusel podojit.

Jejich oponenti odpovídají zduřelým sebevědomím ekonomických premiantů. Například analytička Lenka Zlámalová se v Lidových novinách 31. ledna postavila proti fatalistickému názoru, že nám nezbývá nic jiného než vstup do eurozóny, tvrzením, že náš manévrovací prostor je větší, než se zdá. Jednotný trh eurozóny uvnitř jednotného trhu Evropské unie jí připadá jako záměrné vyvolávání strachu z izolace. Na zúžení volného trhu zkrátka nevěří. Lence Zlámalové jako by přitom nedocházelo, že zemím, které budou svoje ekonomiky důsledněji propojovat, může časem zcela logicky začít překážet konkurence vzpurných trpaslíků, proti níž se dá nejlépe bránit různými bariérami a dohodnutým znevýhodněním nečlenů klubu. To, že některé státy kývnou na hlubší integraci, ještě neznamená, že zapomenou na své hospodářské zájmy a budou se vůči všem kolem chovat přehnaně altruisticky.

K nejsofistikovanějším kritikům evropské integrace patří redakční kolega Lenky Zlámalové, Daniel Kaiser. 18. ledna se v Lidových novinách pokusil intelektuálně zostudit eurooptimisty, jeho komentář však nakonec může nejlépe posloužit jako pomyslný trenažér fanoušků evropského sjednocování.

Daniel Kaiser se například sugestivně ptá: "Skutečně chce někdo naznačit, že by dnes hlavní hráči Unie někoho vykopli z civilizační trajektorie kvůli tomu, že touží po troše víc autonomie a svobody?" Odpověď na jeho otázku je přitom prostá: Toužit můžeme, po čem chceme, a civilizační trajektorie se neurčuje ani v Bruselu, ani ve Washingtonu, ani v Moskvě. Země evropského jádra si jen můžou svobodně vybrat, chtějí-li na svých bedrech vláčet pytel se zmítajícími se potížisty. Vyžadovat to po nich nemůžeme. Pakliže se rozhodnou v tom či onom zvýhodnit členy klubu oproti nečlenům, ať už ze starého kontinentu, nebo z jiných světadílů, bude to jejich plné právo. Stejně jako je právem naším vybrat si pobyt mimo, v objektivně ztížených podmínkách.

Druhý Kaiserův argument na pozadí připomínek o výhodách čerpání z evropských fondů podsouvá eurooptimistům tezi, podle níž ten, kdo dostával peníze, má ještě dlouho poté držet hubu. Opět se mýlí. Je jen věcí naší morálky, jaký vztah zaujmeme k těm, kteří nám dosud finančně pomáhali, kteří nyní o jistou službu žádají nás a kteří paralelně přicházejí s velkorysou nabídkou, abychom v užším kroužku spolurozhodovali o evropské budoucnosti.

Také prý u nás občas zaznívá, že si neumíme sami vládnout, že se tu dvacet let ve velkém kradlo a že nám žádná kontrola zvenčí neuškodí. To podle Daniela Kaisera hraničí s genetickým rasismem. Jenže v tom případě dodejme, že stejný bič masochisticky sviští i nad dalšími pětadvaceti státy Evropské unie. A to i těmi, v nichž je uplatňován přísný zákon o státní službě a minimalizována korupce. I zde máme svobodně na výběr, jestli chceme v globálním měřítku konkurovat Asii či Americe českým modelem správy věcí veřejných nebo standardy typickými pro zdravou část Evropy.

Když Daniel Kaiser vyčítá zastáncům integrace, že se odvolávají na postoje většiny evropským partnerů, a argumentování davem označuje za intelektuální zoufalství, pravdu má i nemá. Na jedné straně je užitečné i výmluvné sledovat analýzy a závěry, které se rodí v ostatních evropských státech, včetně našich sousedů na Slovensku, v Rakousku či Polsku.

Na straně druhé ale v České republice skutečně zaznívá málo konkrétních důvodů pro posilování integračních vazeb. Velmi tiše se hovoří o výhodách daňové harmonizace, o sociálních standardech, které činí náš životní styl odlišným například od toho čínského, nebo o užitečnosti společného boje se zločinem. Důvod je prostý: s tímto "A" souvisí i "B", za nímž se odkrývá široký prostor Unie nejen ekonomické, ale i politické. Běžní Češi, Moravané a Slezané by se museli naučit volit celoevropsky a sledovat dění v Bruselu, Štrasburku a dalších evropských centrech. Politici by zase ztratili výsady těch, co si přinejmenším namlouvají, že rozhodují a vládnou, jakkoliv za delší konec provazu již dnes tahají z národní úrovně nezkrotitelné nadnárodní trhy.

Jenže polovičatost je velmi nejistým artiklem. Mnohem zodpovědnější je zvolit si buď drsný život na okraji Evropy, nebo jasné začlenění do tvrdého jádra. Proto nechtějme po politicích pouhé slogany, nýbrž konkrétní představy, jakým směrem by se měla Evropa vyvíjet, kde vidí roli České republiky a co sami jsou ochotni učinit – a třeba i obětovat – pro uskutečnění deklarovaných cílů.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6