K hlavním zprávám končícího roku patří, že většina krajů zažila zemětřesení. Tedy politické. Dokonáno bylo minulý týden, kdy se po Evženu Tošenovském a Michalu Haškovi historicky třetí předsedkyní Asociace krajů stala karlovarská hejtmanka Jana Vildumetzová.

Vládnoucí koalice jsou napříč republikou rozesety nezvykle pestře. Dostalo se na všechny ve Sněmovně zastoupené strany, včetně komunistů a okamurovců. A přestože víc volebních výher zaznamenalo letos hnutí ANO, hejtmanů a hejtmanek má stejně jako ČSSD. Hlas navíc mu ale v asociaci zajišťuje primátorka hlavního města Prahy.

Pokud ještě před několika dny borci z obou nejsilnějších formací ukazovali svaly a rozdávali rány protivníkům, jakmile byla Vildumetzová zvolena předsedkyní a jihočeský sociální demokrat Jiří Zimola jejím zástupcem, rozhostil se klid a pokoj.

Dává to smysl. Když se ohlédneme za dosavadním vývojem krajského zřízení, zjistíme, že víc toho regionální vyslance spojuje, než rozděluje. Trvalo například, než kraje získaly kompetence, díky nimž se ukázaly být smysluplnými i pro občany. Co ale ještě neskončilo, je shánění finančních prostředků na jejich pokrytí. Zatímco zdravotnictví celkem funguje a ve vztahu k resortu školství dochází k průlomu, agenda související s dopravou a stavem silnic je stále žhavým uhlíkem.

To jen dokumentuje, jak moc silný tmel drží hejtmany pohromadě. Při řízení krajů mohou uplatňovat recepty pravicové nebo levicové, ovšem ve vztahu k ústředním orgánům jsou na jedné lodi. Hodit se jim též může, že Jana Vildumetzová, jež má i zkušenosti z vedení Svazu měst a obcí, dosud pracovala – chce se říct „v jámě lvové“ - jako náměstkyně ministra vnitra pro veřejnou správu a legislativu.

Má dobré kontakty v koaličních stranách, ale i v opozici. Kdysi byla členkou ODS, tu však opustila poté, co měla pocit, že se strana dostatečně neočistila a místo toho zametla s někdejším ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem, jenž to teď naopak táhne s TOP 09. Šéfhejtmanka tudíž má zjevně předpoklady odborné i politické. To se ji může být v odvěkém konfliktu centra s periferií hodit.

Rozdělit se o moc

Nemysleme si přitom, že onen svár se týká pouze vlády a krajských či komunálních reprezentací. Dění v sociální demokracii ukazuje, jaké může mít následky také uvnitř politických stran. Interní opozice, jež Bohuslavu Sobotkovi mydlila schody v minulosti a ozvala se i po chabém podzimním výsledku, se opírala a opírá zejména o regionální struktury.

Ne náhodou ji vedl kdysi Michal Hašek a nyní Jiří Zimola. Tím se dá i vysvětlit premiérův protitah, když na místopředsedu ČSSD podporuje zemitě vystupujícího, ale k sobě loajálního starostu Náchoda Jana Birkeho.

Je jenom otázkou času, kdy se osamostatní lokální představitelé hnutí ANO. Vedle paní Vildumetzové by si mohl umět postavit hlavu třeba moravskoslezský Ivo Vondrák se zkušeností rektora ostravské Technické univerzity – Vysoké školy báňské. Šlo by vymodelovat spoustu situací, kdy pro hejtmany a hejtmanky bude bližší jejich regionální košile než Babišův pražský kabát. Nemluvě o tom, že chirurgicky přesně jako firma se nedá řídit ani stát, ani jednotlivé kraje, nota bene s různým politickým podhoubím.

Že je nutné rozdělit se s krajskými funkcionáři o moc, ví Sobotka už dávno. Babišovi to časem jistě dojde také. Zároveň je ale nutné si hlídat, aby regionální struktury, zvlášť ty „kmotrovské“, nevnášely do politiky jako takové zhoubné bujení.

Na to kdysi dojela ODS a své si s ním užila i sociální demokracie. Tím spíš sledujme, jak se budou vztahy oficiálních činitelů z celostátní a krajské úrovně vyvíjet a která věcná témata do nich budou zasahovat.