Není třeba brát třetí výročí prezidentského mandátu Miloše Zemana jako snadnou záminku k nejrůzněji motivovaným útokům na českého prezidenta. Je to výročí, které by nás mělo raději vybídnout k zamyšlení nad tím, zda cena, kterou platí česká politika a společnost za lehkovážné uzákonění přímé volby hlavy státu, odpovídá očekáváním, se kterými byla spojována.

Obhájci této zásadní ústavní změny v ní naivně viděli způsob, jak se (tehdy médii a částí politiků skandováno) vyhnout „politické korupci parlamentního zákulisí“ a „nechat o svém prezidentovi rozhodnout občany“; snížit politické napětí uvnitř parlamentu a mandátem vzešlým z přímé volby překlenout rozkolísanost české politické scény.

Nic takového nenastalo a ani nastat nemohlo, jak jsme už tehdy někteří argumentovali.

Od okamžiků prvních úvah o uzákonění přímé volby hlavy státu bylo zjevné, že takového klání se mohou úspěšně zúčastnit pouze velikáni české politiky a že zvolení „zázračné, ale neznámé“ osobnosti je vyloučeno. Železná logika této reality přivedla do závěrečného kola Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Ve volbě mezi těmito osobnostmi byli lidé nuceni rozhodnout se i podle toho, kdo jim vadil méně.

Od počátku bylo jasné, a průběh předvolební kampaně to pouze potvrdil, že takový způsob volby prezidenta nepřinese zklidnění ani české politiky, ani zdejší společnosti. To je nemožné z podstaty věci. Volba mezi Spartou a Slávií fanoušky také nesmiřuje, ale rozděluje.

Přestože česká ústava považuje hlavu našeho státu za součást moci výkonné (vládní) a určuje jí roli reprezentanta země navenek, přímo zvolený prezident může snadno obcházet a ignorovat parlamentní uspořádání. Svoji legitimitu odvozuje ne od parlamentu (jak tomu bývalo u jeho předchůdců Havla a Klause), ale od voličů přímo. Těm statisícům přímých voličů, ne parlamentu, se takto zvolený prezident cítí odpovědný, čehož Miloš Zeman využívá vrchovatě a téměř jistě lze říci, že by si podobně počínal na jeho místě každý.

Česká politika se tragicky mýlila, když slabošsky podlehla mediální poptávce po hledání nového přerozdělení moci mezi vládu a parlament, a tak hledání ústavní změny, jež by omezila pravomoci českého prezidenta, je směšným pláčem zákonodárců nad – právě jimi - před pár lety rozlitým mlékem.

Uzákonění přímé volby prezidenta umožnilo, k naší škodě, na čas uniknout od skutečně zásadního politického problému této země. Tím je v České republice po celé polistopadové období existence křehkých a slabých vlád.

Chybně pojatý volební zákon produkuje nezřetelné parlamentní většiny a neumožňuje sestavit stabilní kabinety. Oprávněná únava voličů z opakovaného přeběhlictví některých poslanců a z permanentního vládnutí na hraně „101“, z neschopnosti vlád prosadit nezbytná rozhodnutí (a podstatné volební sliby, pro které je voliči volí), vyplývá z důsledků špatného volebního zákona. Lze dokonce i porozumět rozladění občanů z některých nešťastných událostí, které provázely nepřímou volbu prezidentů Havla a Klause. Ale i zde platí - kdyby výsledky voleb umožnily vznik a existenci jasněji definované a přesvědčivější parlamentní většiny, nemuselo k některým nepřiměřenostem vůbec docházet.

Důsledky přímé volby prezidenta prokázaly, že tato ústavní změna nemohla splnit žádné z očekávání, které s ní byly spojovány. Vyhrotila vztahy mezi parlamentem a hlavou státu, rozštěpila společnost, nezklidnila politickou scénu a ze zkušenosti si troufám tvrdit, že ani sami voliči příliš nestáli o nabídku jít k dalším (kolikátým již) volbám. Český politický systém je ještě nepřehlednější, rozkolísanější a přeplněný vášněmi i nenávistí. Vše v době, kdy jsou k řešení jiné zásadní problémy.

A tak jediným, kdo může s uspokojením konstatovat, že přímá volba českého prezidenta naplnila jeho očekávání a kdo úspěšně žije z narůstajícího napětí na ose „prezident“ - „parlament“ - „všichni ti, kteří se s porážkou svého kandidáta nesmířili“, jsou naše média.

člen správní rady Institutu Václava Klause