Docela depresivně zpočátku roku působilo, kolik lidí oddaně upnulo oči na Jana Švejnara. Od prezidentského kandidáta s bohatou mezinárodní zkušeností bylo očekáváno, že se vymaní z nevábných zákonitostí tuzemské politiky. Jedinci, nevěřící Klausovi ani Paroubkovi, pravici ani levici, doufali, že spása přijde odněkud shůry či alespoň zpoza oceánu. Nestalo se.

Jako bychom nyní sledovali druhé dějství. Veřejnost v USA, ale i Evropě, Českou republiku nevyjímaje, spíše drží palce favorizovanému prezidentskému uchazeči Baracku Obamovi. Vypadá tak nějak jinak, svěže. Kdo už by měl být ztělesněním změny, když ne mladistvě se tvářící Afroameričan s okouzlujícím úsměvem?

Obama již beztak má důležitými úkoly popsáno několik notesů. Zmírnit ekonomickou krizi v USA, zatočit s globálním oteplováním, stabilizovat Irák a Afghánistán, utlumit nepovedený vývoz demokracie do vzdálených končin, zefektivnit boj s terorismem, zlepšit vztahy s Moskvou a zabránit návratu studené války. Jinou prioritu má venkovan z amerického středozápadu, jinou evropský diplomat. Koho všeho stačí Obama uspokojit?

Svá želízka v ohni máme i my. Zelení usilují o to, aby zdejší parlament jednal o umístění radaru USA v ČR až po amerických volbách. Těžko říct, čemu to pomůže. Vždyť úřadu se nový prezident ujme až zkraje roku 2009. A sotva předpokládat, že jeho první pohled na mapu v Bílém domě bude patřit Brdům.

Vicepremiér Alexandr Vondra by si prý zase přál, aby Obama ještě před volbami, nejlépe za přítomnosti českých sociálních demokratů, deklaroval vůli navázat na Bushem akcelerovaný projekt protiraketové obrany. Je přitom realitou, že názory na něj se v USA neliší ani tak podle stranické příslušnosti, jako spíš podle toho, má-li ten který kongresman ve svém volebním obvodu nějakou zbrojařskou fabriku.

Se svojí troškou do mlýna naposledy přišla i soc.dem. Baracka Obamu by ráda uvítala na příštím sjezdu. Kdyby to nešlo, nepohrdla by snad ani manželi Clintonovými. Nápad odvážný, leč pochopitelný: podpora zahraniční demokratické levice ČSSD vždy slušela.

Sám Obama však musí mít z nadějí do něj vkládaných hlavu jak dýni. Na jeden život jednoho člověka je toho přespříliš. Stojí mu úvazek v Oválné pracovně za to? Nezhroutí se předčasně pod nánosem hromadících se povinností? Zvítězí vůbec? A pokud ano, vyvstává další otázka: Nebude nakonec obklopen stejnými recyklovanými poradci jako dosavadní (demokratičtí) prezidenti USA? Přinejmenším jeho zahraničněpolitický tým se hemží starými známými jmény. Žádná revoluce na dohled.

Nekritické spoléhání se na výjimečné individuality bývá průvodním jevem politických a společenských krizí. Oč méně důvěry ve státní struktury či politické strany, tím více čekání na pomoc zvenčí. Jenže pro Českou republiku jako pro USA platí, že skutečným lékem na blbou náladu nemůže být tajemný cizinec, nýbrž jen soustavná mravenčí práce nás všech, straníků i nestraníků, na reformě politického systému. Barack Obama je v tom nevinně.

Právo 13.8.2008