Návštěva presidentky Slovenské republiky přinesla vedle přítomnosti sympatické osoby i možnost zamyšlení, jak jsme na tom v současnosti my.

I skalní voliči Miloše Zemana nemohli nepostřehnout zoufalý rozdíl mezi hlavami obou států. Paní Čaputová při svém inauguračním projevu pronesla zcela zásadní větu, která se od politiků čeká, ale v našich podmínkách se už prakticky nevyslovuje. „Přišla jsem sloužit,“ řekla mimo jiné a její předchozí život o tom více než svědčí. Náš president po svém zvolení upozornil občany státu, aby „drželi hubu“ (doslovný překlad anglického shut up).

Asi nejsem sám, který na Slováky pohlížel při rozdělení státu jako na své mladší bratry, kteří ve své snaze se osamostatnit vyvádějí alotria s touhou konečně vypadnout ze společného domu. Prožili si své období mečiarismu (kde je mu konec), poté ještě etapu skupiny Fico - Kaliňák atd., kde bylo všem záhy jasné, co jsou zač. Zlomovým okamžikem jejich novodobých dějin musela být bohužel až vražda pana Kuciaka a jeho snoubenky. V tu chvíli Slovákům nejspíše došla trpělivost a vyšli do ulic, aby svými demonstracemi dali jasně najevo, že takhle dál se žít nedá. Že nechtějí dále strpět mafiánské způsoby.

Volba do té doby neznámé ženy na pozici hlavy státu byla logickým vyústěním touhy po změně. Že není třeba, aby v předních pozicích byli ti, co mají tzv.“praktické zkušenosti s politikou“, neboť - jak se zdá - je tento požadavek spíše přítěží. U nás jsme se jej při volbě hlavy státu bohužel přidrželi a výsledkem je psychicky a fysicky zchátralý muž s nepřehlédnutelnými patologickými symptomy na těle i na duši.

My bohužel doposud žijeme v mafiánském státě. V jeho čele je člověk, který nabyl majetku dodnes neprokázaným způsobem, který je trestně stíhaný a jehož jméno se objevuje v rozličných zprávách Evropské unie, bohužel těch, které požadují po České republice vracení peněz. Místo řešení vize směřování do budoucna se naše společnost už několik let zabývá jedincem, jehož jediným cílem je další a další hromadění majetku, a to zcela bez ohledu na ostatní občany státu a stav země. Lidí, kteří jsou přesvědčeni, že pan Babiš po vzoru paní Čaputové „přišel sloužit“, nebude mnoho.

Jsem přesvědčen, že se právě nyní cosi mění. I voličům pana Babiše začíná docházet, že jejich volební lídr má svou hvězdnou hodinu už za sebou. Že těch, co jsou schopni se nechat ohlupovat „čaulidem“, kobližkem u metra nebo zmateným povykováním v parlamentu, kde českoslovenština vždycky bezpečně signalizuje, že docházejí argumenty a Marek Prchal jaksi není k dispozici, prostě ubývá.

Jakkoli jsou demonstrace bagatelizovány, jejich pořadatelé a účastníci dehonestováni, jakkoli je účastníkům podsouvána úplatnost atd., nelze prostě přehlédnout. že tak nějak - se zpožděním několika měsíců - kopírujeme naše slovenské přátele. Už na ně nelze nahlížet jako na mladší nevyvedené bratry. Právě naopak. Slováci prokázali neuvěřitelnou občanskou uvědomělost, kterou jim lze ze srdce přát a z níž je třeba si vzít příklad.

Jsem přesvědčen, že i my máme nyní naději dožít se dne, kdy naše příští hlava státu zahájí svůj projev podobným způsobem jako paní Zuzana Čaputová. Kdy budeme mít na pozici premiéra člověka, jemuž nebudeme muset přispívat na jeho „projekty“ a za něhož se nebudeme muset stydět nejen při přejíždění přes Rozvadov.