Veteráni válcují mladší generaci. Otázkou je, proč si ale stará garda nevychovala nástupce

Přímá volba prezidenta vyvolala politické vlnobití, které zakymácelo takřka všemi dosavadními politickými jistotami. I "jistotou", že Občanská demokratická strana patří již nesmazatelně do českého stranického spektra. Sice od voleb 2010 sváděla (vzájemně devastující) souboj s TOP 09 o roli hegemona pravice, nyní však začíná být zcela legitimní otázka, zda nakonec ODS neskončí – když ne příště, tak přespříště – mimo parlament. Nikoliv kvůli relativnímu úspěchu Karla Schwarzenberga v prezidentských volbách, neboť "karlomanie" po nich začala vyprchávat a rovněž ji nelze snadno přetavit v hlasování pro "topku" ve volbách parlamentních. Navíc, ani číro od Davida Černého z ministra zahraničí mladíka neudělá, a vyhlídky TOP 09 jsou tak podobně mlhavé jako vyhlídky občanských demokratů.

V ODS to nyní začíná bublat, neboť se blíží "supervolební" rok 2014, s volbami do Evropského parlamentu, Poslanecké sněmovny a na podzim s volbami komunálními. Pokud si v této trojkombinaci ODS povede podobně jako v loňských krajských volbách (o volbách prezidentských ani nemluvě), může se snadno ocitnout ve zcela marginální pozici: asi ne přímo mimo parlament, nicméně mimo vládní sestavu ano, a straně, tradičně silné ve městech, pak porážka ve volbách komunálních může skutečně definitivně zlomit vaz.

O nervozitě svědčí jak veřejná kritika trafik pro některé stranické činitele, pronesená Miroslavou Němcovou, tak spekulace o faktickém zřízení role "volebního lídra", jenž by stranickou káru táhl společně s předsedou. Přičemž jako žhavý kandidát na tuto pozici se nejčastěji zmiňuje Jiří Pospíšil, asi jediný současný přední politik ODS, který se těší jisté popularitě.

Je vůdce "na skladě"?

Podobné nápady na rozdvojení vůdčí role (například i ve světě občas praktikované oddělení funkcí premiéra a předsedy strany) zpravidla indikují vážnou krizi a většinou nevedou k úspěchu. Voliči si zkrátka přejí jednoho silného a přitažlivého vůdce, jenž, je­li daná strana ve vládě, zastává nejen funkci jejího předsedy, ale i nejvýznamnější post v exekutivě, na který má jeho strana nárok. Pokud nikdo takový není "na skladě", lze ve volbách očekávat přinejlepším hlasy od věrných kmenových voličů, voliči potenciální se rozutečou jinam.

Ovšem ODS začínají mizet i kmenoví voliči, znechucení korupčními aférami, propojením funkcionářů ODS s byznysem i obětováním programových zásad na oltář zachování koaliční vlády, která však tradičním voličským skupinám pravice přináší spíše to, co by čekali od levice, tedy zvyšování daní a nárůst byrokracie. Pojmem "funkcionář" lze povahu současné krize ODS vystihnout asi nejstručněji. Většina lidí, kteří za ODS zasedají v parlamentu či na radnicích, jsou totiž spíše funkcionáři, nikoliv politiky. Umějí se dobře pohybovat zejména v zákulisí, uzavírat různé politicko­ekonomické obchody, budovat a udržovat v chodu klientelistickou síť. Stvořili v průběhu let takřka dokonalý systém služeb a protislužeb, který spřízněným podnikatelům i jim samotným umožňuje dosahovat relativně bezpracných zisků – samozřejmě, na úkor státního rozpočtu či rozpočtů obecních, a tudíž i voličů – daňových poplatníků. Dokonalost systému narušuje jediná "chybička" – volby. Jednou za čtyři roky se totiž systém vypne a o jeho případném restartu rozhodují voliči, kteří v posledních letech přidělují "hard disku" ODS stále méně a méně operační paměti.

Na první pohled dokonalý systém má tak v sobě naprogramovanou postupnou smrt. Lidé, kteří ovládají zákulisní funkcionaření, jsou totiž pro voliče nepřitažliví. Často lze u nich postřehnout i specifickou společnou fyziognomii, sice odlišnou od nomenklaturních kádrů KSČ, avšak podobně odpudivou. V rozvinuté virtuálně­marketinkové společnosti, kde je politik hlavně hercem, jenž má hrát sám sebe tak, aby se to líbilo a vypadalo to maximálně autenticky, se nabízí řešení v podobě maskota či polomaskota. Čistým maskotem, pouhým hercem v předepsané roli, byl Radek John, za polomaskoty, kteří zčásti přece jen cosi řídí a zčásti hrají, že řídí, lze označit Karla Schwarzenberga nebo právě Petra Nečase.

Totálně nepoužitelný maskot

Nečas nastupoval v roce 2010 do čela ODS s ambicí provést její očistu. Tyto plány jsou dávno pryč, dnes se pouze snaží udržet v sedle pomocí aliancí se starými kmotrovskými strukturami. Možná tedy ještě cosi řídí, jako maskot však začíná být totálně nepoužitelný. A nikoho jiného ODS v záloze nemá, neboť Jiří Pospíšil k roli přesvědčivého vůdce obrozující se strany přece jen postrádá potenciál.

Prezidentské volby ale naznačily ještě další možné řešení: comeback starého matadora. Miloši Zemanovi stačilo, jak poznamenávala většina komentátorů, vykrádat sebe sama, a jaké nastalo oživení v sále! Jiný starý matador a zakladatel ODS počátkem března na Hradě končí. Končit v politice se mu však evidentně nechce, zvláště když patrně zjistil, že je nesmrtelný, neboť se sám označil za "odvěkého a nesmrtelného" Zemanova nepřítele. Řada lidí v ODS ho nyní může – dle logiky "proč by Klaus nedokázal něco podobného jako Zeman" – považovat za větší jistotu než Nečase s Pospíšilem, a i mnoha voličům se Václav Klaus může začít jevit jako jediný člověk schopný udržet "aligátora z Vysočiny" v patřičných mezích.

Trojlístek Zeman, Klaus, Schwarzenberg má přes všechny rozdíly jedno společné: veteráni válcují hráče mladších generací (Klaus si například v poslední době učinil z Nečase propisovačku). Jejich úspěch však vypovídá i proti nim: čím to, že si stará garda, jejíž legitimita plyne též z údajných zásluh z minulosti, nevychovala zdatné nástupce? Vždyť svět, který z větší či menší míry pomáhali v uplynulém čtvrtstoletí vytvořit, je děsivě neplodný a přes veškerou barvitost reklam i volebních spotů vlastně šedivý. Pak se ale nelze divit, že se do konkurzů na role mesiášů hbitě šourají starci.

LN, 11.2.2013