Volby již neklepou na dveře, ale stojí v nich. Zaznělo již mnoho prognos jak dopadnou, případně co který výsledek přinese, avšak dvě zcela zásadní skutečnosti buď nikdo nevyřkl nebo v záplavě ostatních slov zanikly.

Je pravda, že se volební boj zúžil na dvě možnosti: vítězství ODS nebo vítězství ČSSD. Zdánlivě jsme v posici velmi podobné rakouské či německé, ale pouze zdánlivě. Obě nejsilnější politické strany totiž za sebou mají naprosto odlišné historie a zkušenosti než jejich protějšky v zahraničí. A politický prostor není natolik příjemný, aby záleželo pouze na stávajícím umístění toho kterého objektu, ale každý si s sebou nese většinu svých minulých činů.

Není pravda, že po volbách vítězná strana (což nemusí být ta s nejvíce mandáty!) sestaví (koaliční, menšinovou) vládu a ta poražená odejde do oposice. Dočkáme se vlády podle jedněch not a za několik let budeme mít příležitost rozhodnout o pokračování či změně. K tomu nejenže patrně nedojde, k tomu ani nemůže dojít.

Politický trh v České republice trpí zásadní asymetrií. Zatímco nejsilnější pravicová strana vznikla z porevolučního subjektu, z něhož se odštěpovaly skupiny s odlišnými názory, a paralelně existovala či vznikala uskupení sice pravicová, ale vymezující se proti hegemonu na své straně, na levici zůstali komunisti a momentálně nejsilnější levicová strana, která vznikla sloučením mnoha malých, nesourodých quasistran.

(Mimochodem, z tohoto důvodu jsou či byly výtky ODS charakterisující ji jako "stranu jednoho muže" naprosto mimo realitu.)

V případě volebního neúspěchu ČSSD lze očekávat oslabení vlivu (stávajícího) předsedy Paroubka, a tedy i zvýšení pnutí mezi jednotlivými frakcemi v sociální demokracii. Nedomnívám se, že v takovémto případě lze vyloučit rozštěpení sociální demokracie; pro ni nejčernější scénář by ji pak mohl degradovat na "několik Unií svobody" a rozhodujícím levicovým subjektem by se stala KSČM.

Naopak v případě volebního úspěchu ČSSD je třeba mít na zřeteli, že její jedinou možností je spolupráce - ať již v jakékoli formě - s KSČM. (Šovinistický pravičák by možná řekl, že slušný člověk panu Paroubkovi ruku nepodá.) To je ovšem buď pro ČSSD nebo pro ČR cesta do pekla: vzhledem k nehomogenitě ČSSD (nenechme se mýlit momentální jednotnou paroubkovskou linií) by se výhledově stala nejsilnějším levicovým subjektem KSČM nebo by se vytvořilo zcela nestandardní klima nejvíce podobné běloruskému. Vzhledem k osobním vlastnostem Jiřího Paroubka bych sázel na druhou variantu.

(Zde se mi chce vykřiknout: Cožpak to nevidíte?! Všechny ty řeči že Paroubek je jako Mussolini, že se vrátí socialismus, že se není čeho bát, neb neexistuje moskevská centrála... Kdepak. Přiznejme si, že Lukašenko je Paroubek, který stál v pravý čas na pravém místě.)

Situace zdaleka není standardní. Ať volby dopadnou tak či tak, vždy dojde k výrazné proměně v české politice. Vzhledem k množství skandálů obklopujících ČSSD (naprosto nesouměřitelných s těmi, které odstavily od vlády ODS, ty nynější jsou mnohem závažnější) věřím, že se bude rozhodovat mezi vůdčím postavením na levici (koneckonců rozhodující levicovou silou ve většině exkomunistických států jsou postkomunisté), a ne bojovat proti zlukašenkovatění.

Vonoklasy, 2. června 2006