Logo Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) má svůj kořen ve staré milostné poemě "Čas třešní", již její autor věnoval během barikádních bojů Pařížské komuny jisté ošetřovatelce zraněných.

Nejde právě o běžně známou věc. Pamatuji se, že když polistopadoví komunisté symbolicky reformovali svou značku (na úkor "příliš radikálního" srpu a kladiva, které má v emblému třeba sousední Rakousko), nevěděli o hlubší příčině změny ani řadoví straníci. Obdobný znak jinak užívá také KS Lucemburska.

Dokonale běžnou informací, kterou by naopak neznala toliko hrstka lidí, je zase to, že KSČM přese všechno navazuje na Komunistickou stranu Československa (KSČ). Vůči její zločinné politice se však odmítavě vymezila poprvé už na sklonku roku 1989. Příliš se o tom však nikdy nemluvilo.

Dílem proto, jelikož se to propagandistům nehodilo do krámu. Dílem z důvodu, jelikož nezanedbatelný segment členstva nepřestal šermovat škodlivými výlevy o bezvadnosti zničeného společenského zřízení.

Nejznámějším stoupencem zašlých časů se stala asi poněkud fanaticky působící pražská funkcionářka Marta Semelová. Zařazená kdysi Miloslavem Ransdorfem do pomyslného "kabinetu kuriozit a zkamenělin"… Nesnesitelně působí i výlevy jistých mladých komunistů, navázaných právě – jaká náhoda – na Semelovou a jí podobné. Inkriminovanou omladinu bohužel málokdy charakterizuje samostatné přemítání, zároveň však bývá značně kritická. Leč výhradně v rámci své malé ideologické "Krakonošovy zahrádky".

Odhlédneme-li od těchto spíše křiklounských potížistů nebo hrstky vzdělaných idealistů, zůstali v komunistické straně najmě lidé, jimž je jakýkoliv revoluční pohyb vzdálený. Málokdy si uměli v dobrém představit "nové myšlení" a pořádky. Buď byli spokojeni s faktickým maloměšťáctvím normalizace, pro niž se stalo denním chlebem fangličkaření, nebo sentimentálně oživují vize radikálních změn z dravých let svého mládí. Kdy Antonín Novotný, někdejší vězeň nacistického koncentráku Mauthausen, vykládal, že "již tato generace bude žít v komunismu".

Tomuto nesourodému spletenci šéfuje pak Vojtěch Filip. Obratný řečník, zkušený politik, odrůda vychytralého aparátčíka, řekněme, 80. let, pro nějž byrokratizovaná rigidita "strany a vlády" představovala nemalou výhodu. Nástroj sebeuplatnění: vykoupeného frázemi, "neutralizací nebezpečných" z té či oné skupiny a příbuznými kroky k ukojení zájmů průměru.

Musím říci, že vývoj posledních zhruba dvou let mne vcelku překvapil. Čekal jsem další pozvolné slábnutí KSČM. Byť nikoliv její vymření, jak ho před dvaceti lety chybně prognózoval Miloš Zeman.

Z hlediska členské základny spatřujeme nesporný fakt úpadku, co však obráží vývoj širší. Mám na mysli početní slábnutí rozvojem občanského sektoru (proto stále paradoxněji a škodlivěji) nevyvažovaného stranictví v ČR.

Jiná situace vládne ohledně voličské přízně tuzemské komunistické partaji. Aktuálně možná druhé nejpopulárnější, jíž k nárůstu preferencí nejvíce pomohla koaliční pravice. Všestranně zdiskreditovaná, bezúspěšná v typicky hloupém pokusu o oficiální zákaz pokračovatelky KSČ. Pokropené teď hlavně živou vodou nepatrnosti vlastního zapojení do korupčních skandálů, jakož i nedůrazností vedení ČSSD, usilovně dnes hledající podobu "kapitalismu s lidskou tváří".

Kolega Adam Drda, vnuk slavného režimního spisovatele Drdy, vydal před šesti lety knihu "KSČM – Kdo ve Stínu Čeká na Moc". Mínil to jistojistě jinak, ale tzv. parlamentní radikální levice má nyní polistopadově unikátní příležitost k úplné "normalizaci" své opoziční role. Nikoliv taktice nechat postupně vyhnívat zbytky někdy dost zautomatizovaného a/nebo pokryteckého odboru vůči sobě.

Kdyby se tak stalo, konečně by šlo více jednat bez neustálého a kontraproduktivního utápění se v národní minulosti (příbuznou roli mívá také "diskuze" o odsunu českých Němců). Dalo by se odblokovat i křečovité vytváření povolebních koalic. Zrodivší jak poměrně tragickou oposmlouvu, tak Nečasův obskurní spolek.

Počkejme si na výsledek. V našem veřejném životě ovšem zpravidla platí jedno obrácené heslo – zelená je teorie, šedivý strom života…

Obdobu tohoto textu zveřejnily Parlamentní listy