Kdeže jsou doby, kdy jsme byli pyšní na své politické elity. V listopadu 1989 jsme se těšili, až naše špičky vymění obleky, slovníky a hlavně přístup k řešení problémů. Drazí krejčí už by byli, s mluvou řady politiků je to horší, ovšem o chování raději nehovořit.

Prezident Václav Klaus nahradil seriozní obhajobu liberalizace hospodářství pověstí zlobivého dítěte či dokonce kostýmem klauna ztřeštěně glosujícího klimatické změny klidně i na opačné straně oceánu. Vicepremiér Alexandr Vondra s vážnou tváří básní o tom, jak budeme posilovat soudržnost Evropy navazováním stále užších kontaktů s Bushovou neokonzervativní administrativou v USA. Jeho šéf Mirek Topolánek používá výrazy, za něž by se i dlaždič styděl. Jinde a jindy zásadoví zelení se stávají symbolem obojakosti. A druhý muž vlády Jiří Čunek se patrně bez mrknutí oka nechá v hávu vrcholného ústavního činitele vláčet po soudech, aniž by zauvažoval o možnosti své – byť dočasné – rezignace.

Země, do níž svět vkládal před sedmnácti lety značné naděje, země, jejíž demokratické zřízení bylo oceňováno již v první půli 20. století, se postupně odhaluje coby absurdní kverulantský ostrůvek uprostřed Evropy. Toliko populisticko-nacionální establishment bratrů Kaczynských v Polsku pomáhá maskovat nikoli jen kosmetické vady české vládní politiky.

Někdy se zdá, že pouze v nadšení ze svobody a reálné suverenity zkoušíme, jaké vylomeniny bude naše okolí ještě ochotno tolerovat. Co provádí ČR ve velkém, napodobují její lídři v malém. Spoléhají na to, že konkurence je slabá a voliči jsou otupělí, nepozorní, snadno zmanipulovatelní. Před volbami se jim nasype do krmítek, po nich se krmítka třeba i úplně odstraní, a přesto se počítá, že příště svůj výběr partajních favoritů zopakují.

Bývaly časy, kdy politici sklízeli smích leda za délku kalhot, ne za názory. Václav Havel byl zárukou poctivosti, čerstvý sedmdesátník Jiří Dienstbier plynulého vplouvání do evropského prostoru, Petr Pithart nezkorumpovatelnosti. A i ten Klaus byl vnímán více jako ekonomický expert než pravicový pohádkář. Byli nezkušení, chybující, leč věrohodní.

Co si ještě dokážeme vyříkat doma, se v cizině mění na pořádnou ostudu. Vždyť dle úrovně našich volených zástupců pohlíží svět na všechny Čechy, Moravany a Slezany. Nápisy „Češi, nekraďte tady!“, mohou vystřídat cedulky „Češi, neklejte, nevystrkujte prostředníky, a žádné úplatky…!“ Jenže má cenu si stěžovat na občany, když se nynější koaliční kabinet – jim navzdory – bezostyšně chopil žezla po prapodivném zlanaření dvou opozičních poslanců?

Signálem nápravy může být blížící se prezidentská volba. Klausova přehrávaná ochotnická vystoupení při křižování domovinou sotva zvrátí jeho renomé za hranicemi. Je nejvyšší čas sáhnout po havlovské škole a vykročit směrem k obnovení důstojnosti a politické homogennosti. Nebraňme se přitom zásobníku někdejšího disentu. Když nedávno vysvětloval v tisku Jiří Dienstbier přesvědčení, že by prezidentská volba neměla probíhat podle dělení na pravici a levici, nýbrž na základě toho, jestli je některý kandidát schopen komunikovat se všemi, protože prezident by přece měl být reprezentantem všech, tak uvedl, že toto si uvědomuje zásluhou Charty 77: „Tam jsme skutečně byli všichni nejrůznějších politických názorů, náboženství, bez vyznání, bývalí komunisté, trockisté, ale i lidi, kteří celý život bojovali s režimem. A všichni jsme si vytvořili přátelské vztahy. Myslím, že tu díky Chartě vznikla jakási politická kultura a bylo by potřeba, aby fungovala i v dnešní demokracii.“

Právo 21.4.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD