Psal se 28. leden roku 1077, před hradbami hradu Canossa v Apeninách stál již třetí den muž v rouše kajícníka. Právě toho dne byl konečně vpuštěn dovnitř. Kajícníkem, který sem došel pěšky se skromným doprovodem, byl německý císař Jindřich IV. (1059 – 1106), momentálním obyvatelem hradu, jenž nechal panovníka čekat, byl papež Řehoř VII. (asi 1020/25 – 1085). Možná si vzpomínáte z hodin dějepisu, že to byla jedna z klíčových událostí, která na dlouhou dobu ovlivnila dějiny Evropy. Spor o investituru, o to, zda smí církevní hodnostáře jmenovat také císař, nebo výhradně papež. Posledně jmenovaný vyhrál, císař se pokořil, to je to rouchu kajícníka, pěší putování. Papež ho totiž dal do klatby, tehdy nesmírně tvrdého trestu.
Vzdálená minulost mi připomněla dění současné, podstata zůstala, jen kulisa se změnila. Premiér nejde ze Strakovy akademie pěšky, tím méně pak v rouše kajícníka, a nestojí na nádvoří v Lánech celé dny. Ovšem zatímco v onom středověkém dramatu šlo o rozhodnutí světodějné, tentokrát by se zdálo, že vůbec není třeba nikam putovat, tím méně pak prezidenta „přemlouvat“. Řečeno s nadsázkou – žadonit. Media nám opakují, že návrh premiéra na odvolání ministra musí prezident přijmout. Potud ústava. Případný „tvůrčí výklad“ postupně mění základní zákon státu v jeden z četných humoristických kalendářů.
Nejde tu o jmenování biskupů, jako kdysi dávno, ale o ministra. Nicméně pořád jde o to v pozadí – kdo je hlava, papež, nebo císař? Prezident, nebo premiér? Jsme republika, nebo monarchie? Přiznejme, že resort kultury rozhodně není středem zájmu. Teď se jím stal. Jistě, setkání politiků vypadá hezky, obraz to státnické snahy „domluvit se“, ale je o čem? Viz výše – ústava. Zdálo by se, že není o čem hovořit. Dvojici má doplnit na triumvirát ještě šéf strany, odkud ministr je. Tohle píši ještě před setkáním oněch tří mužů, z nichž žádného jsem nevolil, ale přijímám samozřejmě jejich demokratickou volbu.
Nad ohlášeným setkáním, a vůbec nad scénami kolem ministra kultury, mne napadla ta Canossa. Za vládu nese odpovědnost premiér, za navržení ministra předseda jeho strany. Potud je vše splněno, takže o čem se bavit? Místo těchto scének spíš třeba o suchu, o problémech dopravy, nebo prostě jen tak. Výkonnou moc má v našem státě premiér a vláda. Alespoň zatím.
Pokud má pan prezident v oblibě kádrování ministrů, což nepochybně má, viz příklad Poche, dovoluji si navrhnout, aby nám sdělil, zda už prokádroval svého kancléře. Má tento muž konečně požadovanou prověrku?
Můj příspěvek patrně vyvolá diskusi, a jak to znám, padají na hlavu autora i označení nevybíravá. Nuže, těm, kdo mne budou kádrovat, přikládám podklady. Jsem zastáncem pražské kavárny, ale v tom původním smyslu, kdy se tam setkávali lidé vzdělaní, a třebaže vždy nesdíleli své politické názory, bavili se slušně. Soudím, že patřím mezi pravdoláskaře. To slovo je dnes rovněž spíš nadávkou, ale představa, že by naším ideálem byla lež a nenávist, je opravdu smutná. Diskutujícím, kteří mne osloví nějak běžně, třeba „dobrý den“, předem děkuji.