Musí to být jakési afrodisiakum, stát se šéfem resortu a mít rozhodovací pravomoci v oboru průmyslu, dopravy, zdravotnictví či dalšího. Ale mnohdy se za ně platí vysoká cena.

V čele resortu zdravotnictví se vystřídala v novodobých dějinách České/Československé republiky celá řada osob (přesně 23), z nichž někteří se tam ani nestačili ohřát, takže jejich jména už nikomu nic neřeknou. Na jiné nelze zapomenout a to jak v dobrém, tak i na opačném pólu. Ministr Julínek měl jako doposud jediný odvahu sdělit českému pacientovi, že zdravotní péče cosi stojí a že bychom se měli připodobnit jiným státům, kde se za péči symbolicky připlácí, v našem případě směšnou částkou. „Návštěvnost“ zdravotnických zařízení skutečně mírně poklesla, což byl jistě úspěch, zrušený populistou Jiřím Paroubkem, který na tomto faktu vyhrál drtivě komunální volby (které s tímto faktem neměly vůbec nic společného – to jen pro připomenutí některým voličům). Pak jistě všichni pamatují Davida Ratha, jehož oslnivá kariéra předsedy LOK, ministra zdravotnictví a středočeského hejtmana skončila letitým výkonem trestu.

Mám za jisté, že si budeme dlouho pamatovat i současného Adama Vojtěcha. Úvodem je nutné poznamenat, že se nikoli vlastní vinou dostal do situace, v které zatím nikdo z jeho předchůdců nebyl. Celosvětový výskyt infekční nemoci se naposledy objevil před 100 lety, takže zkušenosti byly již dávno pozapomenuty, navíc „španělská chřipka“ s miliony obětí byla v naprosto odlišných hygienických podmínkách, rovněž stav výživy obyvatel byl aspoň v Evropě jistě horší než dnes.

Pan ministr však od začátku této epidemie jeví jisté prvky, které lze připodobnit černé komedii. Od ledna, kdy tvrdil, že máme dostatek ochranných pomůcek, což se posléze ukázalo jako docela dobrý vtip, od doposud nerozklíčovaných podivných nákupů roušek od firem, jejichž majiteli byli podivní jedinci, třeba i v exekučním řízení. Je nutné připomenout, že ony miliardy byly vyplaceny z našich daní, nikoli z nějakého imaginárního zdroje. Pak i slavné televizní vystoupení, kdy jej jeho šéf donutil „nebýt slušný“.

Komedie vyvrcholila tento týden, kdy jsme se v pondělí dozvěděli, že od 1. září bude poměrně rozsáhlé rouškobraní (obchody, provozovny, restaurace). Nevím, na jaké bázi se tvoří ministerská rozhodnutí, ale pevně věřím, že jde o výstup z jednání mnoha odborníků, kteří snášejí jednotlivé argumenty a posléze dohodnou postup, který je pro společnost nejlepší. Rovněž předpokládám, že při podobných vyhlášeních by měly být občanům sděleny jasné důvody, proč tomu tak je a bude. Pak se ovšem zjeví v televizním zpravodajství pan předseda vlády, který je „šokován“ a tři dny staré rozhodnutí ministerstva zdravotnictví zruší (off label – toto vystoupení v ČT bylo obzvláště podařené, doporučuji vyhledat a zhlédnout, neboť dikce a argumentace pana Babiše byly skutečně „ukázkové“).

A náš pan ministr zdravotnictví poslušně srazí paty, sdělí, že to není nic proti ničemu, že vlastně se „situace vyvíjí“ a vše je v nejlepším pořádku. V každé společnosti, která si říká normální, by po tomto, ale již i po předchozích veřejných výstupech dávno každý člověk se špetkou sebeúcty hodil ministerský dekret panu šéfovi pod nohy a odešel se ctí mimo resort. Nechat ze sebe veřejně dělat onuci a být národu pro smích je poměrně drahá cena za ministerský plat. Zdá se však, že pro některé je tato funkce již zmíněné afrodisiakum, pro něž je možné zahodit i tu poslední špetku sebeúcty a dále provozovat pimprlové divadlo řízené nejspíše panem Markem Prchalem, skutečným vládcem naší země.

Zdá se však, že pan Adam Vojtěch stále řeší onu zapeklitou hamletovskou otázku.